Svět vesmírem plujíce,
modrý smaragd v popelu,
temná záře Měsíce,
láká vyjít z hotelu.
Viděls hvězdu, jak oblohou plula,
vtom světlo jako ve dne bylo,
a ničivá vlna z moře se vzdula,
nebude žít, co dosud žilo.
A mraky rudé, jako ptáci,
stíny slunce zakryly,
kamenný déšť lesy kácí,
ze slz stojí mohyly.
Šedé trní z rudých růží,
krve celá obloha,
nitka života Zemi se úží,
zatím pouze záloha.
Pach smrti pokryl celý kraj,
přišla hrůza, po ní strach,
pod rukama drolí se ti ráj,
tvá naděje se mění v prach.
A lidstvo náhle vymřelo,
duše k nebi stoupají,
srdce na prach spálilo,
jak před zkázou si klekají.
Umírá i světlo hvězd,
tmou je záře zakrytá,
v pekle teď jsou konce cest,
prachem, sírou pokrytá.
Zemi srdce puklo náhle,
do lávy se převléká,
a z plna hrdla nářky táhlé,
jak jejím nitrem protéká.
Ze záblesku pak jiskra zbyla,
do ticha se vypíná,
tam, kde před tím Terra byla,
zbytek světla usíná.
Pak světlo ztichlo, skončil čas,
a lidstvo víc už není,
nekonečno pohřbí vás,
to těžko vesmír změní.
Utonutí v hrozném tichu,
konec všemu nadešel,
zbyla jenom kapka strachu,
i ten strach pak odešel...