, 26. 8. 2011, Povídky
Našlapujeme svou svatební nocí. Luna se nad námi zvědavě sklání, stará kuplířka. Místo rýže nám do vlasů sněží pomuchlané květy kaštanů v růžových alejích osamělých chodníků. Myslíš ale, že bohyně plodnosti věří na tradice?
Objímáš mě. Těsně na hraně Alenčina zrcadla, kdy v jednom světě ještě platí odvolání na zimu a ve druhém už oba víme, že je to jen výmluva. Velice příjemná výmluva. Lem sukně mi pod naléháním větru líbá kolena. Žárlíš snad? Možná by sis chtěl ke mně někde v temných zákoutích své duše kleknout a napodobit svými rty, co dokáže pouze nevinnost přírody.
Miluju, když nevíš, co říct. Miluju tu němou přítomnost přitažlivosti. Miluju něžnost tvé rozevřené košile a neurvalost, s jakou mi skládáš improvizované sliby věčnosti. Lež, o které oba víme, přece ani není lež.
V neonových výzvách drahých podniků a levných holek hledáme zbloudilá jitra a ve zrychleném dechu své poslední ochucení plic. Marně ti v dětství říkali, že nemáš strkat prsty tam, kde to pálí. Investuješ do něhy své dlaně, pošťáky povětrných polibků. Pošťáky, kterým tu a tam nějaký vzkaz proklouzne a doletí, kam neměl. Tak se kradou cizí ústa, cit pro štěstí vhozený do kanálu. Jen další den, který končí s prsty v klíně, mými nebo cizími, to je fuk.
Jen další den, který končí. Neboj, přes práh se přenesu sama.
Trup přejede vlna dráždivého mrazu, jako když se z nahé kůže stahuje saténová látka, a pokračuje dolů po stehnech. První polknutí, dříve než jazyk přischne k patru věčnou láskou horkých výdechů. Bedra vymknutá z kloubů dek. Torza zřícených nedočkavostí a stahů, které slepovala jen sevřená víčka. Samota hrudníku láme rozehřáté cévy... Dokud neotevřu oči, budeš pravda, můj Sne. Dokud neotevřu oči, neuvidíš, jak moc tvé odcházení bolí. Proč musí vždycky přijít rozloučení, aby mi připomnělo, že jsem vlastně nešťastná?
Lemuješ jako déšť mé boky, obtahuješ profil nosu, zanecháváš cestičku touhy po svém jazyku. A mezi těmi všemi kapkami na mě zapomínáš. Prší. A ty nevidíš, že pláču. Pláču pro krásu, kterou znetvořujeme svým tělem každý den. Pláču pro všechny lásky, které ztratily svou nevinnost. Pláču za všechna vyplýtvaná slova, když se z hrotu propisky vypisuje něha. Pláču za odkvetlé kaštany.
Pláču za to, že nedokážu být svá o nic víc než tvoje. Pláču, protože jsem tvá děvka a vím, že nebudu poslední. Stejně jako ty. Pláču za fráze, které dávají nocím ve dvou nový rozměr. Prý jsem krásná. Kdo by taky v tak pevném obětí nebyl...
Za večerů vídávám mezi hvězdami bludičky létajících lampionů. Souhvězdí vypálená do oblohy pouze pro nás. Ale kdoví, kam nás jejich falešné komety zavedou. Tak mě nenechávej v noci samotnou. Bojím se síly slov a emocí, které vyvolávají. Všech těch zrůdných fantazií. Prosím, zůstaň. Bez pohádky na dobrou noc, bez přikrývek přitáhnutých k bradě, bez polibku na čelo. Jen prostě zůstaň. Drž mě za ruku, až budu usínat. Vždyť každá noc může být ta poslední.
Do rána z tebe střízlivím. Do rána mi rostou nová játra a nové srdce, aby to s přicházejícím soumrakem mohlo všechno začít znova.
Slunce se mazlí s obzorem, až nevkusně sladce. Docela jim závidím. Bledne obloha, bledne textura našich rtů. Skoro bych si přála zůstat tebou promáčknutá jako důlky v pokrývkách a zrudlá jako ranní červánky.
Kolik takových svatebních nocí za svůj život opláčeme? Kolikrát si myslíme, že je to naposled? Místo našich iniciál v prstýnku jen bezejmenné polibky, z nichž každý místo „ano“ říká „ne“. Slibuju, že ti celou dnešní noc budu věrná.