Na dveře věčnosti
S mírným nádechem tupé marnosti
Anděl oděný spoře klepe
Krev mu z bělostných křídel kape.

Dveře věčnosti mu Bůh otevře
S mírným odporem na Anděla hledě
Povšimnuv si rudých kapének krve
Říká mu Bůh hrdě:

"Tvá křídla jsou potrhaná
A tvář tvá je zanedbaná
Jasnost z tvých očí se vytratila
Mravnost ze srdce se ztratila
A teď už běž
Nebo mi to tu zamažeš!"

Tak Anděl zraky sklopí
Smutně se otočí
Protože jednou chtěl rád mít
Teď je jeho trestem žít...


A tak, prosím, odpusťte
že člověk třeba miluje..