Volám Tě nadpřirozená bytosti,
má duše velmi stůně, je ponořená v hořkosti.

Tajemství skrývá srdce mé,
sním o lásce, která by již dávno v mém srdci neměla být.

Každý den doufám, že to co žiji je pouhopouhý sen,
ze kterého se probudím.

Nikdo nevrátí mi sílu a víru vlásku, můj život se houpe na provázku,
a namísto korálků štěstí navlékám svému životu další a další neštěstí.

Mé duši nebyly příznivé povětrnostní vlivy,
a sliby o velké lásce se vzrnka písku proměnila.

V dáli slyším tlukot Tvého srdce, ta melodie vrývá se do mého srdce, zní tak krutě, ale i sladce.

Spousta bolesti zbylo mé duši, mnoho jizev, od střípků vzpomínek nezhojilo se ještě v mém srdci.
Nejhorší však je, že se svým nerozumem navždy zůstávám sama se svým chmurem.

Na světě je tolik lásky, přesto žádná pro mne není - navždy zůstanu v zapomnění.
Láska co byla, už není. Umírám a doufám v Tvé odpuštění...