Jsou dny touhy,
vteřiny letmých dotyků,
opatrných, nedočkavých,
bez poskvrn...
Pak noci hledání
síní a katedrál
mrtvých srdcí,
co bloudí, nepoznajíc
splynutí...
Noci plné hořkosti,
mrazivých sténání
křivých, rozervaných zpovědí,
jež žalují bolest
raněných niter...
Nekonečno těch temnot,
plujících po slzách bez chuti,
snad jen světla
příštích planet
probudí..
Snění otevřených očí,
co zhasnou až k ránu...
A nebo navěky...