Lavička

Lavička nádražní jak pomněnek záhon kvete
půjdeš – li okolo k spočinku zve Tě.
Poutníci znavení na ní spočívají
jak včely na květy modré usedají.
Únava pomine, dodá i sílu
jak včele dává květ medu a pylu.

Lavička není kus mrtvého dřeva
kouzla má svoje, když je to třeba.
Mlčí a čeká, zve k sobě hosty
i toho, komu srdce se postí
I toho zve, kdo kmeta má věk
a zprávou lékaře hroutí se svět,

Lavičko modrá, jak kytice pomněnek
čistá a prostá i na venek
slunce žár, déšť i mráz tobě nevadí
co skrýváš ještě, kdo mi to prozradí.

Kouza svá lavička jen tehdy předvádí
když srdce dvě toužící se na ni posadí
Pak z poupěte skrytého v kytici pomněnek
růže stolistá lásky velké rozkvete.