Bylo to moje dítě. Můj syn. Stál na prahu dveří a já přemýšlela, jestli ho pozvat dál nebo před ním zabouchnout dveře jako jsem to chtěla udělat už mockrát, ale nikdy jsem na to nenašla dost odvahy.
Vlastně jsem se za svoje myšlenky neskutečně styděla. Krkavčí matka, která své jediné dítě nechává napospas ulici… Jenže…dal mi snad nějakou jinou možnost??
„Mami?“ přerušil můj tok myšlenek.
Trhla jsem sebou. Na ten okamžik, kdy jsem se ponořila sama do sebe, jsem jeho reálnou existenci přestala vnímat.
„Tak…můžu dál?“
Pohlédla jsem na něj. Vypadal zuboženě. Oblečení, které mu kdysi dokonale padlo, na něm teď plandavě viselo. Vypadal jako strašák v poli, jako koště omotané kusem špinavého hadru. Byl skleslý a v očích se mu zračila beznaděj. Beznaděj z nedostatku peněz na další dávku toho svinstva, na kterém posledního tři čtvrtě roku jel.
Mlčky jsem poodstoupila stranou a znovu ho pustila do svého světa a do bytu, ve kterém strávil šťastné dětství a podstatnou část dospívání…a který mi před dvěma měsíci stačil během doby, kdy jsem byla v práci, vykrást…
To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Potom opět zmizel. Jako to dělával předtím. Tentokrát to ovšem trvalo dva měsíce. Dva měsíce dokázal žít z toho, co si doma nakradl. Teď se vrátil…a čekal…co vlastně čekal? Že ho přijmu s otevřenou náručí?
„Ještě se na mě zlobíš?“ zeptal se, když se váhavě posadil ke kuchyňskému stolu.
Potlačila jsem nutkání přinést igelit a nastrkat mu ho pod zadek, aby neušpinil nové potahy na židlích. Místo toho jsem mu do hrníčku nalila čaj a přistrčila k němu talíř s domácí bábovkou.
Nemusela jsem ho pobízet dvakrát. Pustil se do jídla tak hltavě, až se co chvíli rozkašlal.
„Jestli sis přišel pro peníze, tak ti rovnou říkám, že v tom případě můžeš zase jít.“ Snažila jsem se dodržet své předsevzetí, že pokud se ještě ukáže, budu tvrdá a neoblomná.
Opět mě ovšem, jako vždy, zasáhla myšlenka. Je to tvůj syn! Podívej se na něj, jak vypadá! Nemůžeš se k němu přece obrátit zády!
Snažila jsem se ji rychle zaplašit, protože jsem moc dobře věděla, že pokud se nechám strhnout tímto myšlením, bude se historie znovu opakovat, jako se opakovala už xkrát. Vždy se stejným výsledkem – synem narkomanem…
Spolkl poslední sousto a trochu se ošil. „Ne, já…nemám kde bydlet.“
„Tak na to zapomeň! Snad si nemyslíš, že tě tu nechám bydlet a budu tě podporovat v tom, co děláš?! Michale, víš jak…“
„Ale já odvykám!“ skočil mi zoufale do řeči, nervózně třel si prsty a neklidné oči mu začaly těkat po bílých zdech kuchyně.
„Už přes tejden jsem čistej!“
Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela. Tohle tu už taky xkrát bylo. A pokaždé to skončilo stejně. Myslím, že je zbytečné dodávat jak.
„Řekni mi, jak ti po tom všem, co se stalo, můžu věřit?“
„Mami…“
„Michale, já už na to prostě nemám. Nemám na to znovu začít věřit iluzím. Nechci další vzdušné zámky…naděje, které se mi v jediné vteřině sesypou jako domečky z karet.“
„Ale já to tentokrát myslím vážně!“ snažil se mě přesvědčit o změně v jeho chování.
Vzdychla jsem a zadívala se mu do očí. Jeho zorničky se zdály být normální. Jenže to nic neznamenalo. Jak dlouho to vydrží? Jak ještě dlouho bez toho bude moc být?
Můj syn nikdy neměl silnou vůli. Možná proto skončil tak, jak skončil. Dostal se do světa, ze kterého vede cesta trnitá a jen málokomu se z něho podaří uniknout.
„Mami…“ znovu mě oslovil tím sladkým slovem, při kterém jsem zjihla, a z mého nitra se dral silný mateřský cit a křičel na tu ohavnou ženskou ve mně, která ho nechtěla pustit do své náruče.
Zahnala jsem ten vtíravý pocit, že se chovám jako největší cynik na světě a pokusila se mu kompromisem nabídnout pomocnou ruku, na kterou čekal.
„Dobře. Pokud to myslíš tak vážně, jak říkáš, budeš jistě souhlasit s tím, že co nejdřív nastoupíš do léčebny.“
„Ne, tam mě nedostaneš!“ vyjekl.
Pokrčila jsem rameny: „V tom případě…“
„Ne, mami, počkej! Já se z toho dostanu sám, slibuju! Tentokrát už jo! Nechci tam bejt zavřenej jak ve vězení!“
„Míšo, slibovat nestačí…“
„Mami, prosím, zkus to se mnou ještě jednou! Naposledy! Prosím! Uvidíš, že tentokrát tě už nezklamu!“
Už nevím, kolikrát to spojení ´tentokrát už ne´ řekl, ale docílil toho, že jsem mu znovu dovolila nastěhovat se zpátky do jeho pokoje, uvařila mu oběd a ještě ten den s ním zašla koupit nové oblečení…
*
Uběhlo čtrnáct dní a všechno se zdálo být pořádku. Michal se choval vzorně. Dokonce až moc na to, na co jsem u něj byla až do té doby zvyklá. Pohaslé oči začaly znovu zářit a do obličeje se mu pozvolna vracela zdravá barva. Člověk by řekl, že už se z toho dostal. Ale mně bylo jasné, že takhle lehké to rozhodně nebude. I přesto jsem mu opět postupně začala věřit. Věřit skutečnost, že to opravdu myslí vážně. Že nechce skončit jako ta převratná většina. Byl to opět Michal, můj syn.
*
Byl čtvrtek a já se z práce vracela nezvykle pozdě.
Odemkla jsem byt a zjistila, že Michal není doma.
Mrkla jsem na hodiny. Bylo půl osmé, takže nic neobvyklého. Chodíval touhle dobou skoro denně běhat. Říkával, že mu to pomáhá očistit se z toho svinstva, kterým si zamořil organismus. Což jsem mu samozřejmě schvalovala.
Shodila jsem z nohou boty a připravila rychlou večeři, aby se mohl najíst, až se vrátí zpátky. Poslední dny míval až abnormální chuť k jídlu a cpal se v kteroukoliv denní či noční hodinu.
Čekala jsem hodinu. Dvě. Když hodiny v obýváku odbily deset, začala jsem být nervózní. Vytočila jsem Michalův mobil. Neozvalo se nic. Ani vyzváněcí tón ani hlas, který oznamoval, že účastník je momentálně nedostupný.
Začaly mě napadat ty nejhorší scénáře, které se mohly stát! Snažila jsem se sebe sama uklidnit…ale moc se mi to nedařilo.
*
O půlnoci se z ničeho nic rozezvonila pevná linka.
Doklopýtala jsem do chodby a spěšně zvedla sluchátko. „Haló?“ vydechla jsem do telefonu napjatě.
„Ty vole,“ ozvalo se na druhé straně úlevně, „už jsem se začínal bát, že ti Dex něco udělal. Na mobil se ti nemůžu dovolat!“
Podle hlasu jsem poznala Michalova drogového kamaráda Adama. Žaludek se mi sevřel vlnou úzkosti.
„Adame, tady Skřivanová. Kde je Michal?!“
Adam se na chvíli odmlčel.
„Dobrý večer…“ Dostal ze sebe nakonec. „To bude asi nedorozumění…“ snažil se o chabé výmluvy.
„Nech toho prosím tě a mluv! Kde je Michal?!“ zopakovala jsem důrazně.
„No, to já právě nevím…měl se sejít s Dexem…“
„Kde?“
„No…tam, kde vždycky. Už jste tam párkrát přece byla…“
Jako bumerang se mi vrátily vzpomínky na dvě návštěvy pajzlu, kde se Michal s Adamem setkávali se svým dealerem. Bum, bum…moje těžce postavené zámky se v jediném momentu zřítily neskutečnou rychlostí do propasti beznaděje…
„Fajn, jedu tam.“
„Počkejte! Nechoďte tam sama! Sejdeme se na parkovišti před vchodem!“
*
Když jsem po deseti minutách dorazila na smluvené místo, Adam už na mě čekal. S rukama v kapsách stál opřený o zeď jedné z garáží, a co chvíli se podíval na levé zápěstí.
„Už v tom zase lítá?“ promluvila jsem nečekaně do ticha, až sebou trhl.
Pak zavrtěl hlavou: „Ne, šlo jen o nějaký prachy. Něco Dexovi dlužil ještě z dřívějška.“
„Kde na to vzal?“ nechápala jsem. Po mně žádné peníze nechtěl a doma se nic neztratilo. Skoro každý večer jsem to jako šílená kontrolovala!
„Měl brigádu…“ řekl a mně to došlo! Proto to jeho každovečerní běhání!
„Jakou?“
Adam se ošil: „Vážně to chcete vědět?“
„Možná snad radši ani ne…“ hlesla jsem a v obavách spěchala směrem k místnímu pajzlu s „honosným“ názvem Xero. Adam mě mlčky následoval.
*
Michala jsem nenašla. Tu noc ze čtvrtka na pátek jsme ho s Adamem hledali až do rána! Bezvýsledně. Stejně tak další dva dny…
Brala jsem to jako své největší selhání. Selhala jsem jako matka! Nedokázala jsem se postarat o vlastního syna…
V největším zoufalství jsem jeho zmizení nahlásila na policii a…setkala se s takovým přístupem, který mi vyrazil dech! Prý kdyby se měli starat o každého feťáka, který slíbí, že se polepší a druhý den už nedorazí domů, nedělali by nic jiného!
„Nebojte se, až mu dojdou prachy na fet, máte ho doma natotata,“ ukončil náš rozhovor policista, se kterým jsem mluvila, pobaveně.
Položila jsem sluchátko a strnule zírala do zdi. Nevěděla jsem, co mám dělat. Na koho se mám obrátit…
*
Veškeré moje pokusy najít Michala nebo zjistit, co se ten osudný čtvrtek odehrálo, ztroskotaly. Jako by se po něm slehla zem…jako by snad ani nikdy neexistoval…
To, co se stalo s mým synem, jsem se už nikdy nedozvěděla…