Labutí perutě otáčí časem
v myšlence vyhnout se smyslům osudu
našlapuju jemně s kapkou rozvážnosti
rozdílné frekvence se pokouší o symbiózu
jsem vystrčen z davu, abych dýchal chaos
co bylo pokrevní je mi najednou cizí
pohledy při kterých řvou oči
kráčejí se mnou do tajů strachu
před šibenicí naříkají andělé
nohy jdou rovnou cestou do zkázy
s bolestí v hlavě co zabíjí myšlenky
v uších mi zní písně pohřební
u hrobu vidím osobu ve starém šatu,
o které jsem míval noční můry
páchnoucí smrtí a zběsilým utrpením
svírám v dlani číši k přípitku
světlo zaniklo v šerednou tmu
můj život je přesycen a přetéká
neodvážím se ohlédnout
poslední sloka zůstává nedopsaná
všechny otázky směřují z márnice
celý děj graduje spontánním loučením.