Labutí perutě otáčí časem
v myšlence vyhnout se smyslům osudu
našlapuju jemně s kapkou rozvážnosti

rozdílné frekvence se pokouší o symbiózu
jsem vystrčen z davu, abych dýchal chaos
co bylo pokrevní je mi najednou cizí

pohledy při kterých řvou oči
kráčejí se mnou do tajů strachu
před šibenicí naříkají andělé

nohy jdou rovnou cestou do zkázy
s bolestí v hlavě co zabíjí myšlenky
v uších mi zní písně pohřební

u hrobu vidím osobu ve starém šatu,
o které jsem míval noční můry
páchnoucí smrtí a zběsilým utrpením

svírám v dlani číši k přípitku
světlo zaniklo v šerednou tmu
můj život je přesycen a přetéká

neodvážím se ohlédnout

poslední sloka zůstává nedopsaná
všechny otázky směřují z márnice
celý děj graduje spontánním loučením.