Vešel jsem do dveří. Místnost byla velmi suchá. Z oprýskaných zdí se drolila omítka. Uprostřed stál velký stůl,. Byl z tvrdého dřeva. Bez ubrusu jen na levém okraji stála prázdná váza. Jinak byl pokoj prázdný – žádné židle, žádná skráň. Z protější stěny čněly dveře. Šel jsem k nim.
Ignác mi ukázal kam si mám sednout a na chvíli odešel. Vrátil se a postavil přede mne žlutý hrneček. Nalil mi čaj.
„Chtěl jsem ti jen říct…!“ začal a znovu zmizel ve dveřích. Když přišel zpět, postavil přede mne zelený hrneček. Nalil čaj.
Vešel jsem do dveří. Místnost byla velmi suchá. Z oprýskaných zdí se drolila omítka. Uprostřed stál velký stůl,. Byl z tvrdého dřeva. Bez ubrusu jen na levém okraji stála prázdná váza. Jinak byl pokoj prázdný – žádné židle, žádná skráň. Z protější stěny čněly dveře. Šel jsem k nim.
Ignác byl nervózní. Celý obličej mu těkal. Potil se. Zapálil si cigaretu a zhluboka natáhl. Polknul kouř a držel ho v sobě. Já mezitím dopil čaj. Ignác odešel. Vypil jsem čaj i z druhého hrnku. Vrátil se a postavil přede mne oranžový hrneček. Nalil mi čaj. Vypustil kouř z plic.
Vešel jsem do dveří. Místnost byla velmi suchá. Z oprýskaných zdí se drolila omítka. Uprostřed stál velký stůl,. Byl z tvrdého dřeva. Bez ubrusu jen na levém okraji stála prázdná váza. Jinak byl pokoj prázdný – žádné židle, žádná skráň. Z protější stěny čněly dveře. Šel jsem k nim.
Ignác se na mne dlouho mlčky díval. Zhasil cigaretu.
„Tak cos mi to vlastně chtěl?“ nevrle jsem se zeptal. Napil jsem se čaje. Ignác stále mlčel. Měl tak divný pohled. Oči mu začaly slzet. Chtěl jsem se smát. Dolil čaj do žlutého i zeleného šálku. Mlčel. Zapálil si cigaretu.ˇ
Prohlížel jsem si obrázek. Byla to stará zažloutlá fotografie. Dva muži pili čaj. Odešel jsem z pokoje dveřmi naproti.
V konvici došel čaj. Ignác odešel. Byl dlouho pryč. Přemýšlel jsem. Co se to pokouší hrát za divadlo? Ignác se zjevil ve dveřích. Postavil na stůl konvici plnou čaje. Dolil ho do prázdných hrnků. Zhasil cigaretu. Sedl si naproti mně. Klepal se.
Vešel jsem do dveří. Místnost byla velmi suchá. Z oprýskaných zdí se drolila omítka. Uprostřed stál velký stůl,. Byl z tvrdého dřeva. Bez ubrusu jen na levém okraji stála prázdná váza. Jinak byl pokoj prázdný – žádné židle, žádná skráň. Z protější stěny čněly dveře. Šel jsem k nim.
Ignác mi dolil čaj. Zase si sedl a mlčky pozoroval jak ho piji. A já pil.
Prohlížel jsem si obrázek. Byla to stará zažloutlá fotografie. Dva muži pili čaj. Odešel jsem z pokoje dveřmi naproti.
Dlouho jsme se na sebe s Ignácem dívali. Jeho tvář se teď ani nepohla. Zato prsty nervózně přejížděl po stole.
„Tobě je zima?“ zeptal jsem se ho. Vstal a podíval se na teploměr.
„Ne.“ zavrtěl hlavou. Zapálil si cigaretu.
Vešel jsem do dveří. Místnost byla velmi suchá. Z oprýskaných zdí se drolila omítka. Uprostřed stál velký stůl,. Byl z tvrdého dřeva. Bez ubrusu jen na levém okraji stála prázdná váza. Jinak byl pokoj prázdný – žádné židle, žádná skráň. Z protější stěny čněly dveře. Šel jsem k nim.
Tupě jsme na sebe s Ignácem zírali. Oba jsme mlčeli. Trochu jsem znervózněl. Z Ignáce lil pot. Zapálil si cigaretu.
Prohlížel jsem si obrázek. Byla to stará zažloutlá fotografie. Dva muži pili čaj. Odešel jsem z pokoje dveřmi naproti.
„Vezmu si cigaretu.“ přerušil jsem ticho.
„Jasně.“přikývl Ignác. Zapálil jsem si. Chutnala odporně.
„Co to je?!“ zeptal jsem se s hnusem. Ignác mlčel, pak utrousil:
„Tabák.“ hlas se mu třásl. Zase zavládlo ticho. Žmoulal jsem cigaretu v ruce. Ignác zhasil cigaretu.
Vešel jsem do dveří. Místnost byla velmi suchá. Z oprýskaných zdí se drolila omítka. Uprostřed stál velký stůl. Byl z tvrdého dřeva. Bez ubrusu jen na levém okraji stála prázdná váza. Na zdi visel malý obrázek, na podlaze byla velká rudá skvrna. Jinak byl pokoj prázdný – žádné židle , žádná skříň. Z protější stěny čněly dveře. Šel jsem k nim.
Tupě jsme na sebe s Ignácem zírali. Mlčeli jsme. Pil jsem čaj, Z Ignáce lil pot. Zapálil si cigaretu. Zhluboka natáhl a dlouho držel kouř v plicích.
Zkoumal jsem skvrnu na podlaze. Byla to krev. Dotkl jsem se jí. Byla zaschlá.
Ignác odešel. Přemýšlel jsem. Řeknu mu, že musím jít. Vrátil se.
„Něco jsem ti chtěl ukázat.“ koktal.
Položil přede mě malý obrázek. Byla to fotografie. Já a Ignác pijeme čaj. Pověsil ho na zeď.
„Na památku našeho přátelství.“ dodal.
Vešel jsem do dveří. Místnost byla velmi suchá. Z oprýskaných zdí se drolila omítka. Uprostřed stál velký stůl,. Byl z tvrdého dřeva. Bez ubrusu jen na levém okraji stála prázdná váza. Jinak byl pokoj prázdný – žádné židle, žádná skráň. Z protější stěny čněly dveře. Šel jsem k nim.
Ignác mi dolil čaj. Zhluboka natáhl kouř z cigarety. Držel ho v sobě. Vypil jsem čaj. Ignác mlčel. Za chvíli mu to řeknu. Vypustil kuř z plic. Bedlivě mě sledoval.
Prohlížel jsem si obrázek. Byla to stará zažloutlá fotografie. Dva muži pili čaj. Odešel jsem z pokoje dveřmi naproti.
„Ignáci, ty víš, jak mám rád tvé čajové dýchánky, ale budu muset…“
Prudce se vymrštil od stolu a to mě zarazilo.
„To nejsou jen tak obyčejný čaje…“koktal, „…jsou to léčivé čaje. Kdo je pije, dlouho žije, říkávala má babička. Piju je pořád a nemám žádné problémy.“ zhasil cigaretu.
Prohlížel jsem si obrázek. Byla to stará zažloutlá fotografie. Dva muži pili čaj. Odešel jsem z pokoje dveřmi naproti.
„Když jsou tak léčivý, tak mi dolej.“ nastavil jsem mu hrnek. Dolil mi čaj. Opět mě pozoroval, jak ho piji. Dělal jsem, že ho vychutnávám.
Zkoumal jsem skvrnu na podlaze. Byla to krev. Dotkl jsem se jí. Byla zaschlá.
„Víš, to mě fascinuje, Jak si ty rostliny kvetou, žijou a potom je někdo utrhne, aby z nich mohl uvařit čaj, který mu dodá sílu, postaví ho na nohy. Musí je zničit, aby mohl být zdravý a spokojeně žít.“ rozčílil se z ničeho nic Ignác. Odmlčel se. Nastalo ticho. Pozoroval mne.
Vešel jsem do dveří. Místnost byla velmi suchá. Z oprýskaných zdí se drolila omítka. Uprostřed stál velký stůl. Byl z tvrdého dřeva. Bez ubrusu jen na levém okraji stála prázdná váza, uprostřed ležel převrhnutý hrneček. Na zdi visel malý obrázek, na podlaze byla velká rudá skvrna. Jinak byl pokoj prázdný – žádné židle, žádná skříň. Z protější stěny čněly dveře. Šel jsem k nim.
Ignác byl rozčilený. Celý se třásl. Teprve nyní jsem si všiml, že on čaj nepije.
„Jak to, že ty nepiješ, Ignáci?“zeptal jsem se. Mlčel.
„Asi jsi vyléčený až moc, co?“ usmál jsem se. Ta ironie mě jsou zabije. Ignác mlčel.
Prohlížel jsem si obrázek. Byla to stará zažloutlá fotografie. Dva muži pili čaj. Odešel jsem z pokoje dveřmi naproti.
Ignác mi dolil čaj. Pil jsem ho s mírným podezřením. Proč Ignác nepije? Stále mě mlčky pozoroval.
Hrneček byl velmi starý a popraskaný. Všechna barva z něj slezla. Jen podle několika kousků glazury jsem mohl usuzovat, že byl fialový.
Rozhodl jsem se. Stále na mne mlčky zíral.
„Ignáci, už budu muset jít…“
Ani se nehnul. Vstal jsem a měl se k odchodu.
Zkoumal jsem skvrnu na podlaze. Byla to krev. Dotkl jsem se jí. Byla zaschlá.
„Dej si ještě čaj.“ pronesl Ignác. Jeho hlas se již nechvěl.
„Ne, bohužel musím opravdu jít.“ odmítl jsem.
Vešel jsem do dveří. Místnost byla velmi suchá. Z oprýskaných zdí se drolila omítka. Uprostřed stál velký stůl. Byl z tvrdého dřeva. Bez ubrusu jen na levém okraji stála prázdná váza, uprostřed ležel převrhnutý hrneček. Na zdi visel malý obrázek, na podlaze byla velká rudá skvrna. V rohu místnosti ležela prázdná nábojnice. Jinak byl pokoj prázdný – žádné židle, žádná skříň. Z protější stěny čněly dveře. Šel jsem k nim.
Ignác mě zarazil do židle. Řval jak nepříčetný.
„Zničím všechnu plíseň, která lpí na rostlinách. Saje z nich život. Pomalu zabíjí.“ běhal po místnosti sem a tam.
„Všechnu tu havěť, co těží z jejich dobroty a bezmocnosti.“ křičel Ignác.
Vzal jsem nábojnici do ruky. Byla studená a vystřelená.
Ozval se můj žaludek. Bylo mi zle. Čaj chtěl ven. Nyní jsem to pochopil.
„Tys mě otrávil!“ vytřeštil jsem na Ignáce oči. Převrhl jsem šálek na stole. Ďábelsky se rozesmál.
Sebral jsem ze stolu hliněnou vázu. Rozpadala se v rukách. Na jedné straně byla uražená. Odešel jsem dveřmi naproti.
Ignác mně zkopl ze židle. Hlavou jsem narazil na tvrdou podlahu. Nesnesitelná bolest. Když jsem se dal trochu dohromady a pokusil se vstát, srazil mně opět k zemi hliněnou vázou ze stolu. Odešel.
Svíjel jsem se v krutých bolestech. Když jsem je jakž takž ovládl, plazil sem se ke dveřím. Musím odsud vypadnout. Slyšel jsem kroky, Ignác se vracel.
Ve dveřích mě kopl do obličeje. Krev. Byl zuřivý. Mířil na mě pistolí.
„Zvedni se!“ zařval. Stěží jsem si klekl.
„Teď se svlíkni!“ pokračoval.
„To nemyslíš vážně..“blekotal jsem.
„Svlíkni se, dělej.“ poručil a přiložil mi pistoli k hlavě.
Ignác rozprostřel na podlahu igelit. Byl jsem nahý a klepal se zimou.
„Vlez na igelit!“ zavelel. V jeho očích bylo šílenství, Musel jsem poslechnout.
Vystřelil…
Vešel jsem do dveří. Místnost byla provoněná aromatickými čaji. Na stole stála krásná hliněná váza spolu s konvicí čaje. U stolu byly dvě židle. Z protější stěny čněly dveře. V nich se zjevil Ignác. Ukázal mi kam si mám sednout. Nalil mi čaj…