1. Dějství
Scéna: internátní pokoj, stůl, židle, postel, dvě dívky sedí u stolu a hrají člověče nezlob se
Alena: Hele hraj, si na tahu, (po chvíli) já vím, že se mi to lehce mluví. Tvoji rodiče se zabili v autě. Je to kruté, chápu, že tě to bolí, ale žila jsi v normální rodině. Měla jsi mámu i tátu, jezdili jste na výlety, chodili do kina a já nevím, co ještě. Do pasťáku tě šoupli, když se o tebe po jejich smrti neměl kdo starat. Ale co já? Tátu jsem nepoznala, neznám ani jeho jméno. Máma ho nikdy nenazvala jinak než grázl. Sama neměla čas ani zájem se o mne starat. Na ulici jsem skončila dřív, než jsem uměla pořádně mluvit. Když mne soud mámě odebral, řekla jenom "Bude jí líp". Nevím, co to je jít s mámou na zmrzlinu nebo s tátou bruslit. Neumím si ani představit, jaké to vůbec je.
Jitka: Ty si myslíš, že mi to nechybí? Často celou noc probrečím, jak je mi smutno. I když je to už 2 roky, co se to stalo. Nejvíc mne štve, že ten grázl, co je smetl ze silnice, je dávno na svobodě, a oni jsou tam... (rozbrečí se)
Alena: Jitulo nebreč. To ti je nevrátí. Ty jsi tady od 12 let. Ale já putuju z pasťáku do pasťáku už 14 roků. A všude je to stejný. Nějaká ukřičená zakomplexovaná vychovatelka si na tobě hojí vlastní mindráky, že ji její děti doma neposlouchají. Ty seš tady zavřená jako v kriminále, a přitom je jediným tvojím proviněním to, že se o tebe rodiče nemůžou nebo nechtějí starat. A co bude dál? Za pár měsíců dodělám školu a vykopnou mne na ulici. Starej se, jak umíš, nebo spíš neumíš. Je mi z toho špatně. (znechuceně smete hru ze stolu)
Vychovatelka: (vejde do pokoje a hartusí) Tak co je to tady za bordel, holky. Fofrem uklidit, za chvíli se jde na večeři a já se nebudu donekonečna rozčilovat nad tím svinčíkem, co tady máte. No tak, neseďte jak buchty a hejbněte kostrou. (pro sebe) Potvory líný. Člověk aby to furt honil do práce.
Alena: No jó, my už jdeme, paní Málková. (společně s Jitkou se zvednou a začnou uklízet)
Vychovatelka: No jen aby, já vás znám. Za čtvrt hodiny vás chcu vidět v jídelně. (odejde a je ji slyšet, jak láteří ve vedlejším pokoji)
Alena: To je můra, ještě jsem ji nikdy neslyšela někoho pochválit nebo s někým pěkně promluvit.
Jitka: Poď, uklidíme to a jdem na večeři, ať nenadává ještě víc. Akorát mne potom bolí hlava z těch jejích poznámek. (obě dívky uklidí a odejdou, po chvíli se vrací, mezitím hudba)
Alena: (s povzdechem) To byla zase šlichta. Ještě jsem nezažila pasťák, kde by slušně vařili. To už jsem já vařila líp na učňáku v prvním járu.
Jitka: No jó, paní kuchařka promluvila. Jsem zvědavá, kde a jak budeš vařit ty, až se vyučíš. Stejně ti závidím. Za pár měsíců budeš vyučená, pustí tě z pasťáku a máš řemeslo, které se ti vždycky hodí.
Alena: A co ty? Už ses rozhodla, co budeš po škole dělat?
Jitka: Zatím ne. Mám naštěstí ještě rok na rozmyšlenou. Chtěla bych být herečkou nebo baletkou. Máma vždycky říkávala, že jsem kašpar po babičce. Ta procestovala s divadlem pomalu celý svět. Potom někde zmizela a nic o ní nevím. Asi už nežije. Jinak bych nemusela do pasťáku, a mohla být u ní. Ale kdo ví, jak by to úřadové od stolu rozhodli. A tady? Holku z pasťáku na konzervatoř asi nevemou. Takže se budu něčím učit. Ale čím, to fakt ještě nevím.
(dovnitř vejde vychovatelka doprovázená dívkou s pytlem věcí přes rameno)
Alena: (udiveně) Jé, Jana? Kde se tady bereš? Vždyť tě propustili, když si tě máma vzala domů...
Vychovatelka: Ticho tady. Jana je zpátky a jediný volný místo je u vás na pokoji. Moc se mi to nelíbí, ale je to tak. (otočí se k Janě) Jak to tady chodí, to znáš. Tak se ubytuj a já se přijdu za hodinu podívat, jak máš uklizený věci. (odejde)
Alena: Jano? Tak co je? Povídej!
Jana: Ále, ani není o čem. (podívá se na Jitku). Kdo to je?
Alena: To je Jitka. Bydlí se mnou od té doby, co tě pustili. Nemusíš se bát. Je dobrá.
Jana: Tak jo. Nemáš cigáro?
Alena: Nemám.
Jana: No snad ještě něco vyhrabu.
Alena: Pak si skáknem na zahradu. Ale teď mluv. Jsem zvědavější než můra. Jak to, že jsi zpátky?
Jana: Co ti mám povídat. Máma mne vzala k sobě, když se znovu vdala. Že prý se o mne postará. Jenže jim šlo jenom o to, aby na mne brali přídavky a mohli uplatňovat nějaké odpočty z daní nebo co. Z učňáku mne taky hned odhlásili, teda ne že by mi to vadilo, stejně mne to tam nebavilo. Jenže doma byl akorát bordel, ale doslova. Ten chlap je vlastně mámin pasák. Vodil jí chlapy domů a pumpovali je o prachy. Když tam žádnej nebyl, tak chlastali. No a když se mne pokusil znásilnit, tak jsem zdrhla. Nechtěla jsem čekat, až mne pošlou šlapat chodník. Pár týdnů jsem se potloukala, jak se dalo, a pak mne lízli chlupatý při čórovačce v lékárně. Tak jsem zase tady.
Alena: Prosím tě, proč v lékárně?
Jana: Ale znáš to. Prášky se dají dobře prodat nebo vyměnit za něco lepšího. Chceš zkusit? Mám ještě nějakou trávu.
Alena: To ani né. Obyčejný špinky jo, ale tohle radši ne.
Jitka: Já si myslím, že by ses toho svinstva měla zbavit. Můj táta byl doktor a říkal mi, co to z lidí udělá.
Jana: Hele ty sklapni a opovaž se někde kráknout. Dostala bys takovou nakládačku, žes to ještě nezažila. Ali, poď, dem si puknout. A ty hlídej, jestli neletí můra. (obě dívky spolu odejdou do zahrady)
Jitka: Ach jo. To je teda situace, drogy, takový svinstvo. Táta říkával, že je to jistá vstupenka do pekla. Není snad na světě člověk, který by s tím dokázal přestat sám od sebe. Že ti, co s tím začnou, si vlastně podepisují rozsudek smrti, a to v blízké době. Marihuanou to obvykle začíná, ale nekončí, začnou si obstarávat silnější drogy a na konci je zubatá. Jenže mezi tím se krade i vraždí, ale komu to tady říct? Ostatní holky nad tím mávnou rukou nebo to budou taky chtít zkusit. Můra, ta mne akorát dořve a řediteli je to jedno, ten chce mít klid a rum. Jedině snad ve škole, no, radši ještě počkám.
(Jana s Alenou se vrací)
Jana: Hele holky, deme chrápat. V posteli jsem nespala už dobrý dva měsíce. A taky bude líp v pelechu než poslouchat, jak tady můra bručí.
(všechny odejdou)
(hudba)
(stejná scéna o několik týdnů později)
Jitka: Aleno, co je s tebou? Co se vrátila Jana, vypadáš den ode dne hůř a hůř. Za těch pět týdnů jako by si zestárla o deset let.
Alena: Dej mi pokoj a starej se sama o sebe. Já vím nejlíp, co kdy a jak mám dělat.
Vychovatelka: (vejde a spustí) Aleno! Co to zase vyvádíš? Mám tady zprávu z učiliště, že jsi už týden nebyla ve škole. Okamžitě přestaň blbnout. Nechci vidět, že se některá flákáte a chodíte za školu.
Alena: (unaveně) Nebylo mi dobře, paní Málková.
Vychovatelka: (jízlivě) Jóó, tak dámě nebylo dobře. A z čeho asi. Povídám ti Aleno, nehleď mě dožrat. Zítra ať jsi ve škole a hleď všechno dohnat. Tuhle absenci si vyřeší pan ředitel. A ať se to neopakuje, nebo si mne nepřej. (odejde)
Jana: (vejde do pokoje) Frrr... a můra je pryč. Kašli na ni, Ali, poď, dem si fouknout. Ale nebuď blbá, do školy radši chodím, sice tam celou dobu prospím, ale sem tam. Tak to dělej taky tak. Poď, dáme si panáka. (vytáhne z kabelky lahvičku rumu)
Alena: Rum nepiju. Máš co kouřit?
Jana: Jasnačka, dem ven. (k Jitce) Ty nečum, drž hubu a hlídej. (obě odejdou)
Vychovatelka: (vejde a oboří se na Jitku) Kde je Alena? No nehleď na mne jako na zjevení a vysyp to ze sebe. Bóže, to je nána, sedí a hledí. Tak kde je?
Jitka: (zajíkavě) Asi je na záchodě nebo ve sprše, já se učím a moc jsem ji neposlouchala.
Vychovatelka: Teda ty jsi ale trdlo. Já si ji najdu, a jestli ji uvidíš dřív než já, tak ať za mnou hned přijde. (odejde)
Jitka: (volá do zahrady) Alí, Alí. Máš jít hned k Málkový.
Alena: (začne zpoza scény) Ach jo. Co ta můra může chtít. Myslela jsem, že se už vyřvala. (přitom přejde přes jeviště na druhou stranu, Jana s Jitkou zůstanou v pokoji)
Jana: Tys nás práskla, co? Asi ti budu muset trochu srovnat ciferník.
Jitka: Za koho mne máš? Sama seš potvora. Proč nutíš Alenu, aby chlastala a fetovala? To ti nestačí, že ničíš sama sebe? To musíš zabíjet ještě jiný?
Jana: Hele, moc kecáš. A asi taky tam, kde nemáš. Ale povídám ti, před nikým mne očerňovat nebudeš. A tady máš splátku na blbý řeči. (rozpřáhne se a dá Jitce facku) A příště drž hubu.
Jitka: (s pláčem se svalí na pohovku)
Alena: (vejde a uvidí plačící Jitku) Co je? Jano, co blbneš? Proč ji biješ?
Jana: No a co. Moc si pouští hubu na špacír.
Alena: Seš prdlá. Můra mi dala jenom podepsat omluvný list, aby na učňáku neprasklo, že tady na nás kašlou. Jitka jí řekla, že se učí a neví, kde jsem, snad prý ve sprše.
Jana: To je jedno. Aspoň ví, co dostane, když bude žvanit. Hele Ali, po večerce vyrazíme do města. Kluci od nás z učňáku říkali, že máme dojít na dýzu. Prej mají něco špicovýho. (otočí se na Jitku) A ty už nebul, tolik se ti zase nestalo.
Jitka: (vstává a utírá si slzy) Ty seš pitomá husa. Ale povídám ti. Jestli se Aleně z těch tvejch sajrajtů něco stane, tak se s tebou mazlit nebudu. (odejde)
Jana: Kráva pitomá. Nechápu, jak jsi s ní tady mohla ten rok vydržet.
Alena: Nech ji. Náhodou je to prima holka. Zbytečně jí ubližuješ. (dychtivě) Prozraď radši, co budou mít kluci.
Jana: Je to tajemství, ale tobě to můžu říct. Mluvili o éčku.
Alena: (nechápavě) O éčku?
Jana: No o extázi. To neznáš? Taky se jí říká taneční droga. To není jenom takový polechtání jako tráva, to ti dá sílu. Je to něco fantastickýho. Tak co, vyrazíme?
Alena: Asi jo. Ale počkáme, až můra zaleze do kutlochu. Zatím budeme dělat, že spíme. (odejdou)
(hudba)
(po nějaké době se obě vrací z druhé strany, rozcuchané a rozesmáté)
Alena: To je nádhera. Takhle jsem si nezatančila snad ještě nikdy v životě. Jitkó, Jitko vstávej, Jitulo, vylez z pelechu. Chce se mi pořád tančit a zpívat. (popadne Janu kolem pasu a začne s ní tancovat)
Jitka: (vejde celá rozespalá) To je dost, že jste tady. A nedělejte kravál. Můra tady byla už dvakrát. Já ji ale převezla. Načechrala jsem postele, aby to vypadalo, že tam jste, a pokaždý jsem si lehla do jiný a vystrčila ruku nebo nohu. Ta je z toho dočista popletená. (směje se)
Jana: Ty jsi zlatá, pojď, já tě obejmu. (začne Jitku objímat a ta je celá zkoprnělá)
Alena: A já vás obejmu obě dvě. (přiskočí k nim, obejme je a zase pustí) Poďme tancovat. Život je nádherný tanec. Mně je tak báječně. (tancuje po jevišti)
Jitka: (tázavě na Janu) Co jí je?
Jana: Nic. Dala si éčko a ještě ji to nepustilo.
Jitka: Vy ste pitomý. Proč to do sebe cpete?
Alena: (nepřestává tancovat) Náhodou éčko je bezva. Nádherně tě uvolní a máš radost ze života. Víš, že jsem tancovala tři hodiny v kuse bez přestávky?
Jitka: Děláš si ze mne srandu?
Jana: Nedělá. Fakt tančila tři hodiny bez přestávky a z toho dvě hodiny jenom ve spodním prádle, protože jí bylo horko. Kluci na dýze z ní úplně šíleli, ale nestačili jí, ani když si dali éčko taky.
Alena: Je to nádhera, konečně jsem poznala, co to je žít. Život je tanec, život je láska, život má závratný tempo. Já vás všechny miluju. Je mi s váma nádherně. (směje se, dotancuje k Janě a obejme ji) Jani, že půjdeme zítra zase tancovat? (prosebně) Viď, že jo? A dáš mi ještě éčko?
Jana: To víš, že dám, ale musíš schrastit nějaký prachy. Já to taky nedostanu zadara.
Alena: Janičko neboj, prašule budou.
Jitka: (prosebně) Holky, pojďte spát, už je moc hodin. Vy to třeba dospíte ve škole, ale já teda ne.
Jana: (obejme Jitku) Když nás tak pěkně prosíš, tak na tebe dáme. Ali, alou na kutě. (všechny odejdou)
(hudba, tma)
(stejná scéna, Jitka sama)
Jitka: To je šílený, Alena je už tři měsíce jako v transu a jenom chodí po večerech tancovat. Mám strach, že to s ní špatně skončí. Vypadá pořád strašně unaveně a taky jsem si všimla, že to už dvakrát nedostala. Navíc si myslím, že už jí extáze nestačí a že přešla na něco silnějšího. Jestli se něco nestane, tak ji to zabije. Přitom to byla taková bezva kámoška, byla s ní sranda, ale teď, co se vrátila Jana, je najednou jak vyměněná - náladová, nesoustředěná a často vzteklá, stejně jako Jana. Nevím, ale myslím si, že to s tím Janiným návratem nebylo tak, jak nám to řekla. Stejně by mne zajímalo, kde na to svinstvo berou prachy. To přece není jen tak. To, co dostanou v učení, jim na to přece nemůže stačit. Včera byly jako vždycky tančit a teď ještě dospávají. Už mne ale nebaví dělat jim pořád nějaké alibi. Jenže Jana by mne zmlátila a o to nestojím. Ona se sice nezdá, ale sílu má a její rány pořádně bolí. Sice je někdy přítulná jako kotě, ale to záleží na tom, kolik a co v sobě má. Mám z ní strach.
Alena: (přichází unaveným krokem a mluví ospale) Ahoj Jitko. Teda řeknu ti, ty noci jsou strašně krátký. (zívá a protahuje se)
Jitka: Bodejť by nebyly, když chodíš spát až k ránu.
Alena: No jo. Když já mám pocit, že začínám žít až večer, až při tanci. To se teprve cítím být sama sebou. Ve škole je nuda a stejně to prodřímu. Když jsem na praxi, tak se snažím zalézt někam do skladu a trochu se dospat. Na jídlo nemám za celý den ani pomyšlení. Jenom trochu piju.
Jitka: Aleno. Prosím tě, neblbni. Nejíš, piješ málo, po nocích tancuješ, jenom kouříš a cpeš do sebe nějaký svinstvo. Mám o tebe strach.
Alena: (udiveně) Cože? To jsi tedy první, kdo se o mne bojí.
Jitka: Mám o tebe opravdu strach. Abys věděla, mám tě ráda. Když mne sem zavřeli, ty jediná jsi se ke mně chovala mile a pomáhala mi to zvládnout. Možná to zní blbě, ale v tu chvíli jsi mi nahradila mámu a já jsem ti za to moc vděčná.
Alena: Ale jdi ty, blázínku. Jaká já jsem máma, vždyť se na mne podívej.
Jitka: No, zatím ještě skutečná máma nejsi, ale brzo budeš.
Alena: (polekaně) Cože, to už na mně je něco vidět?
Jitka: Zatím ne. Ale všimla jsem si.
Alena: (úplně zvadne) No jo. Máš pravdu, jsem v tom. Ani nevím s kým.
Jitka: (vyplašeně) Jak to? Ty ani nevíš s k kým? To jich bylo tolik?
Alena: Ale ne, co blázníš, přece nejsem nějaká šlapka. Víš, chtěla jsem hodně tancovat. Kluci mají éčko, jenomže ho nechtějí dát zadara. A prachy nemám. Jenomže si někdo z nich nedal pozor a já teď nevím, jak z toho ven. Na potrat jít nemůžu, na to nemám prachy, a až to tady praskne, tak mne můra zabije a říďa sežere.
Jitka: Co chceš ale dělat?
Alena: Nevím, vážně nevím. Ale mám strach tady zůstat.
Jitka: Ali neblbni. Kam bys prosím tě šla?
Alena: Někam, kde mne nenajdou.
Jitka: Když vemeš roha, budou tě hledat policajti po celý republice.
Alena: Tak fouknu za kopečky.
Jitka: Ali, prosím tě, zůstaň tady. Nějaký řešení snad najdem.
Alena: Tady? Tady se žádný řešení nedá najít. Tady (ukáže kolem sebe) nikoho nezajímáš jako člověk. Tady jsi jenom kus. Kus, o kterém je dopředu rozhodnuto. Tady nemáš ani cenu toho, co na tebe přispívá stát. Jsi jenom holka, které musí dát najíst, musí ji nechat vyspat a na kterou můžou kdykoliv zařvat. Leze mi to krkem. Už si tady toho "LUXUSU" užívám moc dlouho. Nejradši bych vzala roha, ale nevím, kam bych se vrtla. Snad mne něco napadne.
Jana: (vejde a odstrčí Jitku ze židle) Vypadni, tady sedávám já.
Jitka: (přesedne si na druhou židli a mlčí)
Jana: Aleno, co lamentuješ? Nezapomeň, že mi dlužíš prachy. Já za tebe nebudu pořád všechno cálovat. Něco s tím udělej, nebo už ode mne nedostaneš vůbec nic.
Alena: Jani, prosím tě, neblbni. Je mi zle, něco mi dej. Já prachy seženu. Zítra nebo ještě dneska v noci ti všechno splatím.
Jana: To říkáš pořád, a já musím pořád čekat. Myslíš, že mne to baví? Já nejsem žádná dojná kráva. Taky to musím kupovat. Zadara mi nikdo nedá ani trávu, natož perník. Ale abys neřekla, že nejsem kámoška, počkám ti ještě dva dny.
Alena: Jani, ty jsi zlatá, ale prosím tě, něco mi dej. Já už to nevydržím.
Jana: Dobrá. Vidím, že jsi na dně, nechám ti tu jedno psáňo. A až ti bude líp, víš, kde mne najdeš. Ale nezapomeň. Všechno stojí prachy. (přistrčí Aleně přes stůl psaníčko)
Alena: (rychle strčí psaníčko do kapsy a odejde)
Jitka: To už cpeš do Aleny i pervitin, to vám nestačila tráva a éčko?
Jana: Hele zavři klapačku, než tě přes ni fláknu. Vůbec si mne nevšímej a o Alenu se nestarej. Pamatuj si, že když budeš žvanit, tak to odskáčeš. Když né ode mě, tak od někoho z naší party. Nebo si tak naivní a myslíš si, že to tady táhnu sama?
Alena: (vejde plná energie) To je skvělý. Konečně mám zase sílu. Všechno zvládnu a ničeho, a hlavně nikoho se nebojím. Jano poď, deme do školy, ať můžeme večer vyrazit do ulic.
Jitka: Počkejte na mne, já už jdu taky. (všechny tři odejdou)
Vychovatelka: (vejde, rozhlédne se a unaveně se posadí) No, tady to jakž takž jde. Mám ale pocit, že to tady udržuje v pořádku jenom Jitka. Doufám, že ji Jana nešikanuje. Od té doby, co se vrátila, se mi zdá Alena jako vyměněná. Chvílemi je zvadlá a roztěkaná, pak zase plná elánu a energie. Kdybych nevěděla, že jsou v noci vždycky tady, myslela bych si, že v něčem jede. Naštěstí si je hlídám. Je tady těžký život. Ty holky si o člověku myslí jenom to nejhorší. Nejsou všechny špatný, ale copak jim to člověk může dát najevo? Hned by toho zneužily. Stejně si na ně ale budu muset víc posvítit. Z toho, co říkali policajti o Janě, nejsem vůbec moudrá. Chytili ji při krádeži v lékárně, nic moc, ale máme si dát pozor. Sami ji prý taky sledují a mají podezření, že jede v drogách. No, dám si na ni tedy větší pozor. I když ona je mazaná a dost bystrá na to, aby se nenechala chytit. Tak jo, vydechla jsem si a teď zase do práce. (zvedne se a odejde)
(hudba)
(Jana s Alenou se vrací)
Jana: To byla dneska otrava. Ještě že už je konec.
Alena: To je fakt. Už aby bylo po večeři a mohly jsme vypadnout do města. Tady je nuda k ukousání.
Jana: To máš pravdu, ale nezapomeň, cos mi ráno slíbila.
Alena: Neboj, myslím na to a už mám něco domluvený. Prachy budou, všechny dluhy ti zaplatím.
Jitka: (vchází) Ahoj holky. Jdete zase večer tancovat?
Alena: Vždyť víš, že jo. Doufám, že to tady zmákneš, jako vždycky.
Jitka: Taky doufám. Můra se na mne nějak divně dívala, když jsem šla ze školy. Navíc jsem ji zaslechla, jak se baví se Suchou. Říkala, že si na nás bude muset posvítit, prý mají nějaké hlášky od policajtů. Já nevím, ale dneska byste radši měly zůstat tady.
Alena: To je blbý, ale dneska to musíš ještě zmáknout. My fakt musíme ven.
Jitka: No jak myslíš. Já jsem vás varovala. (odejde)
Jana: To je fakt blbý. Jestli to praskne, budeme v háji.
Alena: Já vím, ale fakt musím. Prachy nemám, perník taky ne a ty mne tady zadarmo nebudeš zásobovat.
Jana: To nebudu, ale riskovat, že všechno praskne, se mi taky nechce. To ti radši nechám ještě něco na dluh.
Alena: (váhá) No asi máš pravdu. Jenomže já mám něco domluvenýho.
Jana: Tak mu zavolej a domluv to na zítřek.
Alena: To bude blbý.
Jana: Nebude. Dej mi číslo. Já to vyřídím. Řeknu, že tu máme šťáru, to pochopí.
Alena: Tak dobře. (napíše na lístek číslo a podá ho Janě) Tady to máš a díky.
Jana: (vezme lístek a odejde)
Jitka: (vrací se s hromadou učení a začne je rozkládat po stole, najednou si uvědomí, že Alena sedí u stolu, a zarazí se) Jé, ty jsi ještě tady? Myslela jsem, že už jste pryč. (začne skládat učebnice na hromadu)
Alena: Daly jsme na tvoje varování. Nechceme mít zbytečné problémy.
Jitka: (pro sebe) No myslím, že máte zaděláno na pořádný problémy.
Jana: (vrací se) Ali, máš to domluvený na zítřek dopoledne. Ve škole to musíš nějak zakamuflovat.
Vychovatelka: (vejde) No né. Tady je celá sestava. Mám pocit, že jsem vás už dlouho neviděla pohromadě. Tak ne abyste tady měly binec, ještě si to večer zkontroluju. (odejde)
Jana: Jen si kontroluj, na nás si krátká. Holky, poďte radši na večeři, nemám sice na tu šlichtu vůbec chuť, ale mám docela hlad, a když už tady mám celý večer tvrdnout, tak určitě ne o hladu.
(všechny se zvednou, pomůžou Jitce uklidit učení a odejdou)
(hudba)
(všechny tři se vracejí a hned za nimi vstoupí vychovatelka)
Vychovatelka: Aleno! Už tě sleduju delší dobu. Vůbec se mi nelíbíš. Jsi den ode dne hubenější, a jak jsem si všimla u večeře, tak jsi skoro nic nesnědla. Co ty na to?
Alena: Ale paní Málková, copak se to dá jíst? Vždyť to jídlo je jenom horší a horší.
Vychovatelka: No moc se nečerti. Nakonec, za pár měsíců z tebe bude vyučená kuchařka. Můžeš tady zůstat a ukázat nám, jak se vaří.
Alena: Děkuju pěkně. Už jsem si tady toho užila dost. Zůstávat tady, když nebudu muset, se mi nechce.
Vychovatelka: No jak myslíš, ale to, jak teď jíš, se mi vůbec nelíbí. Pozítří se mnou půjdeš k doktorce a nechám tě vyšetřit, jestli nejsi anorektická.
Alena: (hrozně se lekne) Ale paní Málková, to není potřeba. Akorát mi to tady nechutná, ve škole na obědy chodím normálně.
Vychovatelka: Nekecej. Zjišťovala jsem si to. Minulý měsíc jsi byla na obědě jenom 4krát. Takže zbytečně nemluv a pozítří jdeme na prohlídku. (odejde)
Alena: (zhroutí se na židli) To je malér. Doktorka na to určitě přijde. Jakmile se to můra dozví, je se mnou zle. Holky, co mám dělat?
Jana: (jízlivě) To je tvoje věc. Měla sis dávat bacha, já sem ti to říkala.
Jitka: Ali, musíš doufat, že to dobře dopadne. I když to doktorka pozná. Snad se podaří přes ni nějak zařídit potrat. Nebo ti pomůže nějak jinak. Já se pokusím můru odlákat, aby u toho nebyla, a ty se z doktorkou domluvíš.
Alena: Jsi hodná Jitko, díky. Možná by to šlo, ale neumím si to představit. Můra je v tomhle hrozně divná a u všech těchto prohlídek chce být. Obávám se, že se ti to nepodaří.
Jana: Hele vyprdni se na to. Radši bych sbalila věci a zítra během dne vzala kramle. Jestli to utajíš teď, tak za měsíc nebo dva už neutajíš nic.
Jitka: Ty jsi fakt pitomá, Jano. Když veme roha, budou ji hledat policajti a tady bude průšvih tak jako tak.
Jana: Sklapni, na tvoje moudra nejsem zvědavá. Ali poď, pomůžu ti balit a dám ti pár adres, kde se můžeš schovat. (spolu s Alenou odejdou)
Jitka: (dívá se za nimi, kroutí hlavou a pak je s povzdechem následuje)
(hudba)
(stejná scéna o den později, Jana s Jitkou si hledí každá svého a druhé si nevšímá)
Vychovatelka: (vejde) Kde je Alena?
Jitka: Já nevím, paní Málková. Naposled jsem ji viděla ráno, než jsem šla do školy.
Vychovatelka: Jano! Ty o ní nic nevíš?
Jana: Nevím. Do školy jsme šly spolu, ale pak už jsem ji neviděla.
Vychovatelka: Jak se objeví, pošlete ji hned ke mně.
Jitka: Pošleme.
Vychovatelka: To doufám. (odejde)
Jana: Nějak brzo to začíná. Měly bysme si něco vymyslet.
Jitka: Ale co? Mne nic nenapadá. Mám jen o Alenu strach.
Jana: Alena je v cajku, o tu se bát nemusíš. Je v dobrých rukách.
Jitka: To si dovedu představit, jako v peřince (jedovatě) a obložená perníkem. Co?
Jana: Měla bych ti rozbít hubu, ale nestojíš mi za to.
Jitka: Já jsem tě varovala, že jestli se Aleně něco stane, tak si to s tebou vyřídím. A to pořád platí.
Jana: (posměšně) Už se bojím.
Vychovatelka: (vejde) Ze školy odešla hned ráno a zpátky se už nevrátila. Ani sem, ani tam. Pojďte mi ukázat její skříňku.
(všechny tři odejdou a mimo scénu je slyšet vychovatelku)
Vychovatelka: Vždyť tady nemá skoro žádný věci. No počkejte, to si odskáčete všechny tři.
(Jana s Jitkou vběhnou na scénu a vychovatelka za nimi)
Vychovatelka: Takže Alena zdrhla, co? Vy to dobře víte, obě dvě. No já se s váma mazlit nebudu. Zatím jsem na vás byla moc hodná. No teď teda uvidíte. Jdu volat na policii. A než ji najdou, budete mít se mnou peklo na zemi. To si pište. (odejde)
(hudba, zavírá se opona, konec 1. dějství)
2. Dějství
(scéna: nemocniční pokoj, Alena leží na posteli v pokročilém těhotenství, lékařka sedí u její postele, vchází vychovatelka)
Vychovatelka: No je tohleto možný, Aleno co ...?
Doktorka: (skočí jí do řeči) Tiše prosím, nebuďte ji. Kdo jste?
Vychovatelka: Promiňte, paní doktorko. Jmenuji se Málková a jsem vychovatelka z ústavu, odkud Alena utekla.
Doktorka: Dobrá, pojďte se posadit, ale tiše. Ona musí spát. Já jsem doktorka Jánská, mám ji na starosti.
Vychovatelka: (dívá se na Alenu) Vypadá hrozně zuboženě. (zarazí se, podívá se na Alenu a pak na doktorku) Ona je ...? Těhotná?
Doktorka: Ano. Je v osmém měsíci těhotenství, ale je to velmi komplikované. (odvádí vychovatelku ke stolu) Policie ji přivezla předevčírem. Zpočátku jsme neměli ani ponětí, o koho se jedná. Našli ji v bezvědomí po předávkování pervitinem.
Vychovatelka: No nazdar, to je malér.
Doktorka: Ano, to je. Je na něm závislá. Navíc jsme nuceni, vzhledem k pokročilému těhotenství, ji pervitin i nadále dávat. Jinak bychom zabili oba dva. Ji i to dítě. Musíme to dělat do té doby, než porodí. Teprve pak můžeme začít s odvykatcí léčbou.
Vychovatelka: Kde k tomu proboha přišla? (zarazí se) Počkejte, říkáte, že je v osmém, ale z ústavu utekla před pěti měsíci, to když jsem ji chtěla vzít na prohlídku, jestli není anorektická. Takže to už byla v tom a měla strach, že se na to při prohlídce přijde. Bláznivá holka. (znovu se podívá směrem k Aleně) Vypadá hrozně. Bůh ví, co za těch pět měsíců zažila. Ale dobře jí tak.
Doktorka: Tak nemluvte, zažila si svoje a o tom nám bude muset povyprávět sama. Když ji přivezli, byla dehydrovaná a je silně podvyživená. Je jisté, že si nepříjemného užila víc než dost. Bude to ještě velmi těžké dostat ji zpět do života. Řekla bych, že toho měla dost a chtěla to skončit sama. Navždy.
Vychovatelka: Proč se proboha nevrátila? Mohli jsme jí pomoct.
Doktorka: Zřejmě měla strach vrátit se do ústavu. Proč? To byste měla vědět spíš vy než já. Znáte podmínky i to, jak ty dívky o tom smýšlí.
Vychovatelka: Myslíte, že se z toho dostane?
Doktorka: Udělám pro to všechno.
Vychovatelka: Můžou ji přijít navštívit její kamarádky?
Doktorka: To bude dobré, ale teprve až bude z nejhoršího venku. Zatím je příliš zesláblá. Dám vám vědět, až jí bude líp.
Vychovatelka: Děkuji. Na shledanou. (celá zdrcená odchází)
Doktorka: (přistoupí k lůžku a dívá se na Alenu) Holka nešťastná, co tě asi vedlo k tomu dát se na tuto cestu? Vždyť je to cesta bez návratu. Já tě ale nenechám dojít až nakonec. (odejde)
Alena: (probouzí se, pomalu se posadí a tápe kolem sebe) Co je? Co se to se mnou stalo? Kde to jsem? (pokouší se postavit)
Doktorka: (vchází dovnitř a přidrží Alenu, aby nevstávala) Lehněte si, slečno Aleno. Tady jste v nemocnici. Zase budete v pořádku.
Alena: (nechápavě se rozhlíží) V nemocnici? A proč? (chvíli tiše zírá) Aha, už vím, chtěla jsem umřít. (prudce se otočí k doktorce a křičí) Proč jste mne nenechali, kdo se vás o to prosil? Já chci umřít, rozumíte!? (rozpláče se) Já už nemůžu, už nechci takový život. (zhroutí se na postel)
Doktorka: (hladí ji po vlasech) Klidně se vyplačte, aspoň trochu se vám uleví.
Alena: (opatrně se posadí) Jak jsem tady dlouho? A co jste se mnou dělali?
Doktorka: Jste tady třetí den. Našli vás v bezvědomí. Byla jste předávkovaná pervitinem. Zatím jsme vás vyšetřili, taky jak se to dalo ve vašem stavu.
Alena: Vy tedy víte, že ...?
Doktorka: Že jste závislá na pervitinu? Ano to víme.
Alena: (chvilku přemýšlí) Jak to, že nemám absťák, když jsem tady už třetí den?
Doktorka: Musíme vám dávat alespoň mírné dávky, jinak bychom zabili vás i vaše dítě.
Alena: Moje dítě?
Doktorka: Ano. Nebo jste snad zapomněla, že jste těhotná? Když při tom berete drogy, stává se na nich závislé i vaše dítě, a to dokonce mnohem rychleji než vy.
Alena: To jsem si neuvědomila. (polekaně) Ale co bude, až se narodí? To budu muset shánět perník i pro ně.
Doktorka: Ne. Jakmile porodíte, začneme s odvykací léčbou. Tady to bude jednodušší u vás než u dítěte. Budeme ale postupně snižovat dávky, které dostáváte. S tím už se stejně začalo a budete dostávat stimulující látky, které nevytvářejí návyk. I ty ovšem postupně odbouráme.
Alena: (s nadějí v hlase) Takže si myslíte, že bych se mohla své závislosti zbavit?
Doktorka: Jistěže mohla. My tady pro to uděláme všechno. Nejvíce to ale bude záležet na vás. Čím více budete chtít, tím snazší to bude pro nás i pro vás.
Alena: Je to opravdu tak těžký?
Doktorka: Je, ale není to nezvládnutelné.
Alena: Jsem ráda, že se mnou mluvíte tak upřímně a nesnažíte se mi něco namlouvat. Budu se snažit vyjít vám ve všem vstříc. Už jsem s tím zkoušela přestat sama, ale nedokázala jsem to. (podívá se na své břicho a zlehka se po něm pohladí) Cítím, jak se hýbe. Těším se a zároveň mám strach.
Doktorka: (konejšivě) Nebojte se. Když půjde všechno normálně, tak máte ještě měsíc čas. Za tu dobu musíte ovšem zesílit. Teď jste ještě hodně slabá a to by mohlo být nebezpečné pro oba. Buďte ráda, že vás našli teď, a ne až těsně před porodem nebo po něm.
Alena: Já vím, jsem hrozně pitomá.
Doktorka: Nejste pitomá. Jenom vás nikdo nenaučil životu. To je všechno.
Alena: Jak to myslíte, nenaučil životu? Copak nežiju?
Doktorka: Žijete, to je pravda. Ale zamyslete se nad tím, jak žijete. Kam vede takový život? Co vám dává? Co od něj chcete do budoucnosti?
Alena: Máte asi pravdu, budu o tom přemýšlet. Ale teď se mi chce spát. (unaveně se položí na polštář)
Doktorka: Jste ještě hodně slabá, tak spěte. Já vám zatím nechám připravit něco výživného k jídlu. (odejde)
(hudba)
(doktorka se po chvíli vrací a s ní vychovatelka s Jitkou)
Doktorka: Paní Málková. Říkala jsem, že vám dám vědět, až bude návštěva možná.
Vychovatelka: Já vím, paní doktorko, ale tady Jitka, je to její nejlepší kamarádka. Přemluvila mne, že se na ni musí alespoň podívat. Nechceme ji rušit. Jenom se na ni podíváme a hned půjdeme.
Doktorka: (k Jitce) Někoho mi připomínáte, jakže se jmenujete?
Jitka: Jitka Zahradníková. Můj tatínek tady byl primářem.
Doktorka: Ach ano, vzpomínám si na něho. Je ho věčná škoda. Byl to výborný člověk a vynikající lékař. Byla jsem u něho na praxi. Přijměte moji upřímnou soustrast. (podá Jitce ruku)
Jitka: (přijme podávanou ruku) Děkuju. Děkuju za pěknou vzpomínku. (utře si slzy, které jí vhrkly do očí)
Doktorka: No dobrá, když už jste tady, tak se pojďte podívat. Ale potichu, právě usnula.
(všechny přistoupí k Aleninu lůžku, Jitka se hrozně poleká při pohledu na vyčerpanou Alenu, po chvíli všechny zase poodstoupí od lůžka)
Jitka: Paní doktorko, je to opravdu Alena? Já bych ji skoro nepoznala. Ona je úplně změněná.
Doktorka: Nebojte se, je to ona a bude zase v pořádku. Ale teď už prosím odejděte. Nebylo by dobré, kdyby vás tu Alena uviděla.
(obě odcházejí, ale Jitka se ještě vrátí)
Jitka: Paní doktorko, kdy za ní můžu zase přijít?
Doktorka: Vy můžete přijít kdykoliv. Ptejte se na mě. Ráda vás tu uvidím.
Jitka: Děkuju. (odběhne)
Alena: (probudí se) Paní doktorko. Měla jsem pěkný sen, že tady byla Jitka. Ráda bych o ní něco věděla.
Doktorka: Nezdálo se vám to. Jitka tady skutečně byla.
Alena: (lítostivě) Tak proč jste mne nevzbudily? Ráda bych se s ní setkala. Je to moc milá holka. Ona mne vždycky zrazovala od toho, abych brala drogy, a já na ni nedala.
Doktorka: Jsem ráda, že mi to říkáte, mohlo by nám to pomoci při vašem léčení. A co vaše vychovatelka?
Alena: (směje se) Říkáme jí můra. Je taková ubručená, věčně jenom křičí a nadává. Jinak si ale ničeho nevšimne. (zarazí se a zhluboka se nadechne) Ááách... (chytí se za břicho a zkroutí se bolestí) Paní doktorko, ... já mám ... hrozné ... bolesti. (sténá)
Doktorka: (přiskočí k ní a položí jí ruce na břicho) To není dobré, začaly vám porodní bolesti. To je moc brzy. Lehněte si. Já zavolám sestry a dám připravit sál. (odběhne)
(hudba)
(zatáhne se druhá opona)
Doktorka: (vchází na scénu, pomalu přechází tam a zpět, druhá opona je stále zatažená) Je to hrozné. Alena porodila předčasně a velmi těžce. Jenže dítě bylo slaboučké a nemělo pořádně vyvinuté plíce. Zemřelo chvíli po narození. Když Alena zjistila, že dítě je mrtvé, ztratila chuť k životu. Další čtyři hodiny jsme bojovali o její záchranu. Teď spí. Je to kruté, ale možná je to tak lepší. Její dítě bylo velmi silně poznamenané životem, jaký vedla před jeho narozením. Alena je naštěstí jinak zdravá. Když ji dostaneme ze závislosti na drogách, bude moct mít ještě děti, a zdravé. (roztáhne se druhá opona, Alena nehnutě leží na posteli, doktorka k ní přistoupí a uchopí ji za ruku, která jí bezvládně visí z postele, Alena sebou začne neklidně házet)
Alena: (křičí) Ne, nechci, nechte mne umřít. Jsem vrah, zabila jsem své dítě, nechte mě, nechte mě. (znovu upadne do neklidného spánku)
Doktorka: (srovná jí přikrývku a pohladí ji po vlasech) Spi, děvče, spi. Čeká nás ještě hodně práce, než tě vrátíme životu. (zamyslí se) Tady by mohla pomoci Jitka, jsou to přece kamarádky. Raději jí hned zavolám. (odejde)
Alena: (chvíli nehnutě leží, pak sebou začne zmítat jako ve zlém snu) Dej to pryč. Nechci ty tvoje jedy. Moje dítě kvůli tomu zemřelo. Nech mne být. Jdi pryč, jdi, jdi. (neklidně sebou hází a po chvíli znovu usíná)
Doktorka: (vrací se) Tak s Jitkou je to domluvené. Přijde sem hned ze školy. (podívá se na postel a všimne si, že je rozházená, znovu Alenu zakryje a srovná přikrývku). Trápí ji noční můry. To potrvá ještě dlouho. Nebudu na nic čekat. Žádnou dávku drogy už nedostane. Bude to bolestné, ale trochu to urychlí léčení a odvede pozornost od smrti jejího dítěte. A čím dříve s tím přestane, tím líp pro ni. (odejde)
(tma, hudba)
Doktorka: (vchází s Jitkou) Tak říkáš, že začala s marihuanou, potom s extází a zřejmě skončila na pervitinu. Proč mi nechceš říct, jak se k tomu dostala?
Jitka: Zatím to nejde, paní doktorko. Kdyby to na mne prasklo, zažila bych peklo na zemi. Snad vám to jednou prozradím.
Doktorka: Připomínáš mi svého otce. Ten také odmítal dělat rozhodnutí, dokud si nebyl svou věcí jistý. Myslím si ale, že v takovém případě by pravdu netajil.
Jitka: Já vím, co si myslel o drogách. Jenomže ani on, ani vy jste nežili v pasťáku. Nemáte představu, co to z lidí dělá. Třeba taková můra, teda, paní Málková, je v jádru hodná ženská, ale tam jenom nadává a křičí. Taky je tím poznamenaná a co teprve my. Já snad ani tolik ne. Jsem tam teprve třetí rok, ale chudák Alena je v pasťáku od svých čtyř let. Já vím, můžete namítnout, že náš ústav není pasťák, ale pro nás je to jedno. My se tam cítíme jako v pasti. Jsme tam bez ceny a bez naděje. Divíte se potom Aleně? Já jsem jí to sice rozmlouvala, ale na druhou stranu ji chápu.
Doktorka: (váhavě) Máš asi pravdu. Kdo to neprožil, může to těžko chápat. Sama na sobě ale vidíš, že odolat se dá. To teď ale neřešme, potřebuji tvoji pomoc.
Jitka: Ano, to jste říkala už do telefonu, ale nevím, v čem vám já můžu pomoct.
Doktorka: Neřekla jsem ti do telefonu všechno. Alena předčasně porodila, ale dítě bylo slabé, nemělo vyvinuté plíce a hned po narození zemřelo. Byla to holčička.
Jitka: (vyděšeně) Proboha, a co Alena?
Doktorka: Nechtěla dál žít. Dalo nám hodně práce, abysme ji zachránili. A tady budu potřebovat tvoji pomoc. Vím, že máš Alenu ráda, a myslím si, že ona tebe také. To je to, co teď potřebujeme. Alena musí kolem sebe cítit lásku, aby se lépe vyrovnala se ztrátou, která ji potkala. Navíc bude mít abstinenční potíže, protože jí přestaneme dávat drogy. Jenom by to prodlužovalo její trápení.
Jitka: Chudák Alena. Udělám všechno, co budete potřebovat.
Alena: (začne se neklidně vrtět na posteli)
Doktorka: Pojďme k ní. Myslím, že se každou chvíli probudí. (obě společně přistoupí k posteli)
Alena: (náhle se probudí a prudce se posadí, přičemž zasténá bolestí) Co se to se mnou stalo? (tázavě a vyděšeně se dívá na doktorku)
Doktorka: Měla byste si sama vzpomenout.
Alena: (namáhavě přemýšlí) Něco hrozného se mi zdálo. (zarazí se) Vlastně ne, to nebylo ve snu. (podívá se na své břicho a pak na doktorku) Já, já jsem porodila a moje dítě zemřelo. (vykřikne) Proč jste mne nenechali zemřít s ním? Proč? Já přece nemůžu žít, když jsem zabila své dítě. (rozpláče se)
Doktorka: Nenecháváme nikoho zemřít zbytečně.
Alena: Ale já už nemám pro co žít. (zoufale) Nezvládnu to.
Jitka: Ali. Nejsi přece na světe sama. A určitě budeš moct mít další děti, a zdravé.
Alena: Jitko? Kde ty se tady bereš? (posmutní) Co ty o tom můžeš vědět?
Jitka: Paní doktorka mi zavolala a všechno mi řekla. A vím o tom dost, nezapomeň, že můj otec tady pracoval.
Doktorka: Jitka má pravdu, ale k tomu, abyste mohla mít další děti, a zdravé, se musíte zbavit závislosti na drogách. Protože ne předčasný porod, ale drogy zabily vaši dceru.
Alena: (smutně) Tak holčičku jsem porodila a taky hned zabila. (vztekle) Jsem pitomá, sobecká a nezodpovědná.
Doktorka: To neříkejte a ani si to nemyslete. Jste pouze to, co si o sobě myslíte. Jestli si o sobě budete myslet, že jste pitomá, sobecká a nezodpovědná, pak taková skutečně i budete. Udělala jste velkou životní chybu. Teď ale máte šanci vzít si z ní ponaučení a začít žít jinak. Máte před sebou dva velké úkoly. Ten první je definitivně a navždy skoncovat s drogami a ten druhý je možná ještě těžší.
Alena: Ještě těžší?
Doktorka: Musíte se naučit pozitivně myslet a vzít odpovědnost za svůj život do svých rukou.
Alena: (nevěřícně) A to je těžší než přestat fetovat?
Doktorka: Ano. Protože drogy, pokud vím, neberete ani rok. Ale negativnímu myšlení jste se učila od malička. Pamatujete si přece takové to: "To nedělej, to se nesmí," a tak dál? Nikdo nám neřekne nic pozitivního. Tohle všechno v nás zůstává jako negativní program, kterým se v životě řídíme. Jak jsem řekla, pokud si budete o sobě myslet, že jste pitomá, sobecká a nezodpovědná, pak vaše podvědomí bude podle toho reagovat a vy skutečně taková budete. Je přece logické, že se nemůžete naučit zodpovědnosti, když si o sobě myslíte, že jste nezodpovědná.
Alena: (nechápavě) To si mám o sobě myslet, že jsem zodpovědná, když jsem svojí nezodpovědností zabila své dítě?
Doktorka: Ono je to mnohem složitější, a zároveň strašně jednoduché. Pokusím se vám to vysvětlit. Každý člověk má svobodnou vůli. Rozhodujeme se vždy sami, ať už na základě vlastních znalostí a zkušeností, nebo na cizí doporučení. Tuto svobodnou vůli má naše duše, která je nesmrtelná. Ona sama si vybírá, kdy, kde a komu se narodí do tohoto světa.
Alena: (rezolutně se ohradí) To je blbost. Nikdy bych se nechtěla narodit svý mámě.
Jitka: Počkej, nepřerušuj. Mne to zajímá.
Doktorka: (k Aleně) Ale ano, chtěla jste se narodit své mámě. Nejen děti se učí od svých rodičů. I rodiče se učí od svých dětí. Vy jste se své mámě narodila proto, že ji nesmírně milujete, a proto abyste jí ukázala cestu k lepšímu životu. To bylo vaše svobodné rozhodnutí. Vaše matka to poselství nepochopila a rozhodla se dát vás do ústavu. To bylo její svobodné rozhodnutí. Stejně tak vaše dcera se narodila a také zemřela proto, aby vám ukázala, že tudy cesta nevede. To je obrovská oběť a také důkaz nesmírné lásky. Ona věděla, že zemře hned, jak se narodí, ale její duše žije a možná čeká, až se změníte, aby se vám mohla narodit znovu.
Alena: (zmateně se rozhlíží kolem sebe) Moc tomu nerozumím. Budu se snažit to pochopit, ale teď je mi nějak divně. Všechno se se mnou houpe a točí.
Doktorka: Jitko pozor. Bude mít abstinenční záchvat. Připrav se a ničeho se neboj. Až ti řeknu, zalehneš jí nohy. Jasné?
Jitka: (se špatně skrývaným strachem) Dobře, paní doktorko. Nestane se jí nic?
Doktorka: Neboj se. Těchto záchvatů bude mít několik, ale budou postupně slabší a slabší a brzy úplně vymizí.
Alena: (chytí se zas krk a s chrčením sebou začne zmítat na posteli)
Doktorka: (vykřikne) Jitko, drž jí nohy. (sama přitlačí Alenu za ramena k posteli)
Jitka: (lehne přes postel Aleně na nohy)
Alena: (zmítá sebou na posteli, přesto, že ji Jitka i doktorka drží, trvá to několik minut, přičemž Alena křičí a sténá, postupně se uklidňuje, pláče a usíná)
Jitka: (pouští Alenu, zvedá se a utírá si pot) Hrozné, co to s člověkem udělá. (po chvilce) Paní doktorko? Můžu se vás na něco zeptat?
Doktorka: Jistě. Ptej se.
Jitka: Jestli je to skutečně tak, jak jste předtím říkala, proč museli moji rodiče zemřít a já skončila v ústavu?
Doktorka: Čekala jsem, že se na to zeptáš. Nejsem v tomto oboru zase takový odborník, abych ti to dokázala přesně vysvětlit. Můžu ti říci jenom svůj názor. Třeba se to stalo proto, abys splnila jiný životní úkol, abys třeba teď mohla pomoci Aleně.
Jitka: (zamyšleně) Je to těžké, takto myslet, ale bolí to míň než jsem čekala. Je to zvláštní pocit. (podívá se na spící Alenu) Myslíte, že bude v pořádku? Víte, když mne zavřeli do ústavu, ona jediná na mne byla milá a pomáhala mi se vším se sžít a vyrovnat.
Doktorka: Alena bude v pořádku. Dohlédnu na ni.
Jitka: Děkuji vám, paní doktorko... Teď už ale budu muset jít. Když mne budete potřebovat, tak zavolejte.
Doktorka: Dobře, zavolám. A jestli můžeš přijít zítra rovnou ze školy, budu ráda.
Jitka: Já přijdu. (odchází) Na shledanou.
Doktorka: Na shledanou. (dívá se za Jitkou) No. Já se půjdu také vyspat. (podívá se na spící Alenu) Tady teď bude klid, ale pro jistotu ji nechám hlídat. (odejde)
(hudba, tma)
(stejná scéna o několik týdnů později, Alena sedí za stolem)
Doktorka: (vejde) Dobré odpoledne, slečno Aleno. Tak jak se dneska cítíte?
Alena: Díky vám se, paní doktorko, cítím den ode dne lépe.
Doktorka: To jsem ráda. Myslím, že vaše léčení bude brzy u konce. Abstinenční záchvaty jste už několik dní neměla, a pokud se cítíte dobře, budeme moci léčení za pár dní ukončit. Zbytek už bude záležet jenom na vás.
Alena: Jste na mne moc hodná. To jsem v životě nepoznala. Děkuji vám za všechno, co jste pro mne udělala a co jste mne naučila. Teď už vím, že žádnou drogu k životu nebudu potřebovat.
Doktorka: Jste si tím úplně jistá? Věříte tomu, že se nenecháte znovu zlákat k životu ve víru tance?
Alena: Ano paní doktorko, věřím. Naučila jste mě o životě hodně a nezklamu vaši důvěru. Nechci zničit to, co jste zasela. Mám zase chuť žít a snad vím i proč. Uvědomila jsem si, že mám svou cenu, a budu dělat všechno proto, abych se nevrátila do starých kolejí. Už si víc věřím.
(vejde vychovatelka s Jitkou)
Vychovatelka: (k doktorce) Dobrý den.
Doktorka: Dobrý den, ahoj Jitko.
Jitka: Dobrý den, paní doktorko, ahoj Aleno.
Vychovatelka: No Aleno. Jak si to vůbec představuješ, utéct z ústavu a ještě k tomu fetovat: Mám chuť ohnout tě přes koleno a zmalovat ti zadek.
Doktorka: Mírněte se, paní Málková.
Alena: Nechte ji mluvit, paní doktorko. Já už to dneska chápu jinak než tehdy. (otočí se k vychovatelce) Tehdy jsem měla strach, že při té prohlídce vyjde najevo moje těhotenství. Připadalo mi jednodušší utéct než si nechat od vás nadávat, že jsem se spustila. Tak už se na mne nezlobte. Vždyť já vás mám ráda.
Vychovatelka: (zůstane zaraženě stát a koktá) Co ... co ... co. No tohle se mi ještě nestalo. Přes třicet let dělám vychovatelku, ale to je poprvé, kdy mi některá z chovankyň řekla, že mne má ráda. (dojatě) Já jsem z toho úplně vedle.
Alena: Pojďte se posadit paní Málková. Povězte mi, co je nového. Jitko, a ty nestůj jako solný sloup a přines si prosím také židli.
(vychovatelka se posadí ke stolu, Jitka odejde a za chvíli se vrací se židlí a sedá si ke stolu)
Alena: Tak vypravujte, co je nového.
Vychovatelka: (sedí, mlčí a jenom kroutí hlavou)
Jitka: Nového není nic. Co pořád děláme, ti říkám při svých návštěvách a jinak všechno běží ve vyjetých kolejích. (podívá se na vychovatelku) Tady kromě paní Málkové, kterou jsi zrovna dokonale vykolejila. (směje se)
Vychovatelka: (probere se z transu a otočí se k doktorce) Paní doktorko, co jste tady s Alenou provedli? Vždyť to je úplně jiná holka.
Doktorka: Nemusíte mít strach, je to pořád stejná Alena.
Alena: Paní doktorka mne jenom naučila to, co jste nás nedokázali naučit vy v ústavu, protože to snad ani sami neumíte.
Vychovatelka: (uraženě) Prosím tě. Co tak světoborného neumíme?
Alena: Neumíte nám dát lásku, neumíte nám vysvětlit, že láska je největší síla ve vesmíru, že s láskou dokážeme vyřešit i ty největší problémy, že bez lásky vlastně pomalu umíráme. Neumíte nám vysvětlit, že ne bojem, ale láskou rosteme a dosahujeme svých cílů. Učíte nás pravý opak. Pak se divíte, že bojujeme proti vám. Ale my děláme jenom to, co jste nás naučili. Odmala jsme zrcadlem dospělých, se kterými žijeme. Když se jim ale začneme příliš podobat, nelíbí se jim to. A když to řekneme, tak nás dají třeba do ústavu.
Vychovatelka: Ale my vás musíme naučit vybojovat si své místo v životě. Abyste o svá práva dokázaly bojovat.
Alena: Paní Málková, čeho jste svým bojováním v životě dosáhla? Přes třicet let vychováváte holky v ústavu a nic víc. Podívejte se na paní doktorku, kam už to ve svém věku dotáhla.
Vychovatelka: To nemůžeš srovnávat. Paní doktorka má vysokou školu a je mnohem chytřejší než já.
Doktorka: Mýlíte se, paní Málková. To, co člověk dokáže, není otázkou inteligence nebo školy. Je to otázka toho, jak člověk myslí a jak přistupuje k životu. Veškerá omezení, která máme, jsou jen a jen vytvořená našimi myšlenkami. Jsme prostě takoví, jací si myslíme, že jsme. Nevyjadřujeme své pocity, žijeme představami, které mají o nás ti druzí.
Vychovatelka: (kroutí hlavou) Vůbec tomu nerozumím. Ale hlavně, že je Alena v pořádku. Kdy ji budete moct propustit?
Doktorka: Čekají nás ještě nějaké testy, ale myslím si, že za týden budeme hotoví a Alena se bude moci vrátit.
Vychovatelka: (podívá se tázavě na Alenu) Vrátíš se zpátky do ústavu?
Alena: Vrátím se, paní Málková. Ještě jsem neskončila školu. Budu sice muset opakovat ročník, tedy když mi to dovolíte. Ale nechci zůstávat v půli cesty. Nejdříve se vyučím a pak chci zkusit hotelovou školu a udělat si maturitu.
Vychovatelka: Já se za tebe přimluvím. Ale teď už musím jít. Jitko půjdeš se mnou?
Jitka: Ještě bych tady chvíli zůstala, jestli dovolíte.
Vychovatelka: Dobrá, ale na večeři ať jsi v ústavu. Na shledanou. (odejde)
Jitka: Budu tam, na shledanou.
Doktorka s Alenou: Na shledanou.
Jitka: (otočí se k doktorce) Paní doktorko, já tomu taky ještě moc nerozumím. Říkáte, že láska je nejmocnější síla ve vesmíru. Tak proč je mezi lidmi tolik nenávisti a zla? Proč se vedou války? Copak je láska tak těžká?
Doktorka: Láska je skutečně nejmocnější síla ve vesmíru. Jenomže ji musíme chápat jinak, než jsme naučení. My známe lásku mezi partnery, lásku rodičů k dětem a naopak, lásku k přírodě a tak dál. Jenomže tato naše láska není nezištná a často ji komplikujeme podmínkami.
Jitka: Komplikujeme ji podmínkami?
Alena: Ano. To přece znáš. Takové to "Když neuděláš to, co chci, nebudu tě mít ráda" a podobně.
Doktorka: To je přesně ono. Jenomže ta pravá, silná láska nerozlišuje, o koho se jedná, neuznává žádné podmínky, je nezištná. Mezi lidmi je však takové lásky málo, protože je opravdu těžké naučit se jí a mít rád i toho, kdo mi ublížil. Začít se musí odpuštěním a čistou láskou sama k sobě, ale ne egoisticky na úkor druhých. Pak bude možno zbavit se válek, zla i nenávisti. Alena to už poznala. Proto byla paní Málková tak zaskočená, vycítila to a neví si s tím rady.
Jitka: (nechápavě) Takže mám mít ráda toho, kdo mi ubližuje, a on mi přestane ubližovat?
Doktorka: Ano, ale nečekej, že se změní hned. V některých lidech je neláska tak zakořeněná, že pokud se setkají s láskou, začnou proti ní bojovat ze všech sil. Pokud ale vydržíš vysílat proti jejich útokům stále jenom lásku, pak tito lidé zpravidla rychle zmizí z tvého života. Bránit se musíš, to je jasné, ale nechtěj ublížit. Stačí opravdu si víc věřit.
Jitka: Je to krásné, ale zdá se mi to být najednou až moc jednoduché.
Alena: Ono to také jednoduché je. A právě proto tomu lidé nechtějí moc věřit. Ale teď bych vás poprosila, abyste mne nechali o samotě. Potřebuji se vyspat a být co nejdřív úplně v pořádku.
Doktorka: Jistě, pokud se cítíte unavená, odpočiňte si. A zítra se pustíme do závěrečných testů, jsem přesvědčená, že dopadnou výborně. Zatím na shledanou. (odejde)
Jitka: Tak ahoj, a já se zítra zase stavím (odejde)
(hudba, opona, konec druhého dějství)
3. Dějství
(stejná scéna jako v prvním dějství, Jana s Jitkou na pokoji)
Jitka: Stejně si myslím, že ses měla jít za Alenou alespoň jednou do nemocnice podívat.
Jana: Buď už zticha. Řekla jsem ti jasně, že se o mne nemáš starat. Kromě toho nesnáším špitály.
Jitka: Ale Jano. Ty máš spíš strach, že by si tě tam hned nechali.
Jana: Proč by to dělali?
Jitka: Vždyť se na sebe pořádně podívej. Jsi úplně zničená, oči máš propadlé, sotva se vlečeš, chodíš jak mátoha. Jsi už jenom svůj stín.
Jana: Víš co? Dej mi pokoj, nějak moc se o mě staráš.
Jitka: Sama vidíš, že to tvoje fetování nikam nevede. Doktorka Jánská by ti pomohla.
Jana: (vztekle vyskočí) Nechci, rozumíš, nechci. Žádnej doktor se mne ani nedotkne a ty už mi dej taky pokoj. (otočí se a odejde do zahrady)
Alena: (vejde doprovázená vychovatelkou) Ahoj Jitko.
Jitka: (radostně vyskočí a obejme Alenu) Ahoj Ali. To jsem ráda, že jsi zpátky.
Vychovatelka: No tak, děvčata. Na objímání budete mít ještě dost času. Jitko, pomoz Aleně uložit si věci a ukaž jí, co je kde novýho. Aleno, ty se máš za hodinu hlásit u pana ředitele, takže se stav za mnou. Půjdeme tam spolu. (odejde)
Jitka: Od té doby, co jsi jí v nemocnici řekla, že ji máš ráda, je jako vyměněná. Nekřičí, nenadává, dokonce i pochvaly rozdává. A co ty? Takže už tě pustili. A co bude dál?
Alena: Dneska musím požádat ředitele o povolení k prodloužení pobytu v ústavu a o povolení k opakování posledního ročníku učiliště. Taky mne čeká pár výslechů na policii kvůli tomu mýmu fetování. Nevím, co jim tam mám říct.
Jana: (vejde) Co bys jim říkala. Řekni, žes po tom bezvědomí všechno zapomněla.
Alena: Ahoj Jano. Proboha, ty vypadáš špatně.
Jana: Ale prdlajs. To se ti jenom něco zdá. Vypadám dobře. Promiň, že jsem za tebou nepřišla do nemocnice, ale já špitály nesnáším. Pudem si fouknout, co říkáš?
Alena: Na zahradu půjdu, ale kouřit nebudu a nic mi nenabízej. Já to nechci.
Jana: No jó, aby ses nepo... Pěkně si tě tam vzali na paškál.
Jitka: Jano, vždyť ty máš taky možnost se z toho vyléčit.
Jana: Zavři klapačku, nikdo se tě o radu neprosí. Já se nepotřebuju léčit, já nejsem nemocná a tohle zvládnu sama. Ali, poď ven. (spolu s Alenou odejdou na zahradu)
Jitka: S Janou je to těžký, už úplně propadla drogám. Chtěla bych jí pomoct, ale ona se tak zuřivě brání, že z ní mám někdy strach. Alena to s ní určitě myslí dobře, jenom aby ji Jana nestáhla zpátky k fetování.
Doktorka: (vejde) Ahoj Jitko.
Jitka: Jé, dobrý den, paní doktorko.
Doktorka: Myslela jsem, že tady najdu Alenu...
Jitka: Je na zahradě, hned ji zavolám. (odběhne a za chvíli se vrací s Alenou, Jana zůstává stát bokem)
Alena: Dobrý den, paní doktorko, kde se tady berete?
Doktorka: Byla jsem za vaším ředitelem. Budu tady v ústavu mít pár přednášek a besed. Doufám, že tam přijdete.
Alena s Jitkou: Určitě přijdeme.
Doktorka: A co vy, Aleno? Jaké je to být tady zpátky?
Alena: Těžké, ale já to zvládnu. Jitka mi pomůže a (zaváhá) Jana snad také. (otočí se na Janu, která stále stojí bokem)
Doktorka: Dobrý den, slečno Jano.
Jana: Dobrý.
Doktorka: Řekla bych, když se na vás tak dívám, že byste potřebovala lékařskou péči. Rozhodně vypadáte velmi nezdravě.
Jana: (odsekne) Nic mi není a to, jak vypadám, je moje věc. (otočí se a odejde)
Doktorka: (k Aleně) To ona?
Alena: Ano.
Doktorka: Musíme s tím něco udělat, než bude pozdě. Jana už je na pokraji sil. Pokud včas nezasáhneme, špatně skončí. Promluvím zítra ráno s vedoucím oddělení a pokusíme se ji přesvědčit, aby se šla léčit.
Alena: To by bylo výborné, paní doktorko. Znám Janu už hodně dlouho. Byla to prima holka, než s tím začala. Pomozte jí.
Doktorka: Udělám pro to všechno. Je škoda každého života, který by měl takto skončit. No, jsem ráda, že jste v pořádku, ještě se uvidíme. Na shledanou. (odejde)
Alena s Jitkou: Na shledanou.
Vychovatelka: (vejde) Aleno! Pojď, musíme k řediteli už teď. Říkal, že pak musí někam odjet. Bude u toho i doktorka Jánská, takže si myslím, že ti opakování ročníku i prodloužení pobytu povolí. Pojďme. (spolu s Alenou odejde)
Jana: (vrací se a tváří se naštvaně) Tak vy ste si na mě dotáhly i doktorku, jó? No nemysli si, že mne dostanete někam na léčení. To teda v žádným případě. Co a jak dělám, je čistě moje věc a nikdo z vás mi nebude diktovat, jak mám na tomhle hnusným světě přežívat. Jasný!
Jitka: Nikdo se proti tobě s nikým nespikl. Žij si, jak chceš. Pokud ale budeš ohrožovat někoho z nás, tak se budeme bránit.
Jana: Já nikoho neohrožuju.
Jitka: Ale ohrožuješ. Alena kvůli tobě přišla nejdřív do jiného stavu a pak její dítě zemřelo. To je ti málo?
Jana: To je Alenina věc.
Jitka: Je a není. To tys ji naučila brát drogy.
Jana: (vztekle) Kdyby je nechtěla, tak by je nebrala.
Jitka: Jenomže ty jsi ji přemlouvala, a když už nedokázala jít zpátky, odírala jsi ji o peníze.
Jana: (ještě vztekleji) Co ty se o to staráš, ty kuře. Jestli Alena proti mně něco má, tak ať si to se mnou vyřídí sama.
Jitka: Alena ti všechno odpustila a já taky.
Jana: (ironicky) Ták vy jste mi ráčily odpustit, jak milostivé. (úplně syčí vzteky) Měla bych vás zabít, obě. Jo, to bude nejlepší. A začnu u tebe, stejně mi jdeš nejvíc na nervy. (skočí na Jitku, povalí ji na zem a začne ji bít)
Vychovatelka: (vejde a uvidí, jak se perou) Okamžitě toho nechte. Zbláznily jste se? (roztrhne je od sebe)
Jana: (vzteky syčí) Všechny vás tady pozabíjím, všechny.
Vychovatelka: Jano! Vzpamatuj se. Zatím máš domácí vězení. Potom to vyřešíme spolu s ředitelem. Jitko, ty pojď na ošetřovnu. (odvede Jitku pryč)
Jana: (sedí na zemi a tupě zírá)
Alena: (vejde) Jano? Není ti nic?
Jana: (vyskočí) Ty mi taky dej pokoj. Seš nějaká moc nóbl, co ses vrátila. Nemysli si, že mne dostaneš. Já se nebojím, já budu bojovat, s každým.
Alena: Já nechci s nikým bojovat, a s tebou už vůbec ne. Jenom ti chci pomoct, protože tě mám ráda.
Jana: Pche, ráda... S takovýma slovíčkama můžeš jít - víš kam.
Alena: Jani. Prosím tě, nebraň se léčení. Sama to nemůžeš zvládnout. Ty drogy, co bereš, tě zabijí.
Jana: No tak ať. To je moje věc, jak z tohoto hnusnýho světa odejdu.
Alena: Ten svět je hnusný jenom ve tvých očích, protože si ho takový děláš. Neblázni. Svět je takový, jaký je. Není dobrý, není špatný. Je prostě takový, jaký si myslíš, že je. Když si budeš myslet, že je krásný, bude krásný. Nauč se všímat si i maličkostí a mít z nich radost.
Jana: Nech si ty kecy a poučuj si Jitku, a ne mě.
Alena: Jitka to nepotřebuje, ty ano.
Jitka: (vejde dovnitř s rukou na pásce a s obvázanou hlavou)
Alena: Jitko, co se ti stalo?
Jitka: (mlčky ukáže na Janu)
Alena: Jano? Ty ses úplně zbláznila.
Jana: (vztekle vyskočí) Zabiju ji a tebe taky. Všechny vás zabiju. Nemysli si, že tě vyléčili. Klidně ti v noci píchnu hérák a lítáš v tom znovu. Já se nenechám od vás zlomit. (znovu uteče do zahrady)
Alena: (otočí se na Jitku) Jitko, co se stalo?
Jitka: Vždyť to vidíš. Přemlouvala jsem ji k léčení, ale ona se na mne vrhla, a kdyby nás Málková neroztrhla, tak by mne snad doopravdy zabila. Je mi jí líto.
Alena: Je už moc hluboko. Jestli skutečně přešla na heroin, mohlo by to být nebezpečné. Už teď je hodně agresivní. Já ji zkusím najít a ty to zajdi říct doktorce.
Jitka: Dobře, snad ji ještě zastihnu. (odejde)
Alena: (odejde na druhou stranu, za chvíli se vrací i s Janou) Jani, prosím tě. Takhle to nejde dál. Před chvílí ses porvala s Jitkou, s kým se porveš dál?
Jana: (odsekne) Nestarej se. (náhle zjihne) Ali, já jsem tak sama, nikdo mne nemá rád. Poď, šlehnem si spolu hérák.
Alena: Jano, nejsi sama. Já tě mám ráda, Jitka tě má taky ráda, ale heroin nechci a ty si ho taky neber.
Jana: (znovu popuzeně) Tak si trhni nohou a tu bonzačku mi ani nepřipomínej. Nejlepší by bylo se vás všech zbavit, aby byl klid. Všichni si myslíte, že jsem mrcha, ale já vám ještě ukážu.
Alena: Ale Jano. To všechno je nesmysl. Svět není špatný a lidi taky ne. Ty jsi přece príma holka a nesnaž se namluvit mně ani sobě, že jsi mrcha. To přece není pravda.
Jana: (mávne rukou) A víš co? Já na všechno kašlu. Teď si tady šlehnu svoji dávku a ty mi dej pokoj. A nesnaž se mi v tom zabránit. (vytáhne z tašky nůž) Jinak ti tohle bodnu do břicha. (vytáhne z tašky pouzdro a z něj injekční stříkačku, jehly a ampulku s heroinem)
Alena: Jano? To přece nemyslíš vážně?
Jana: Myslím a drž se dál. (zvedne výhružně nůž)
Alena: (mlčky poodstoupí)
Jana: (natáhne heroin do stříkačky, omotá si kolem paže šňůru a chystá se píchnout si dávku drogy)
Vychovatelka: (vejde) Jano, jdeme ... (zarazí se, když vidí, co se Jana chystá udělat) Tak takhle je to? Oni ti policajti měli pravdu. A já tomu nevěřila. Aleno, pohlídej ji a já jdu volat na policii. (chce odejít)
Jana: (pustí injekční stříkačku, popadne nůž, vyskočí a otočí vychovatelku k sobě) Nikam nepudeš, ty můro. (bodne jí nůž do břicha)
Alena: (vykřikne) Proboha né. (chytí Janu za ruku a snaží se jí zabránit v útoku) Jano, vzpamatuj se.
Jana: (pustí vychovatelku a otočí se k Aleně)
Vychovatelka: (drží se za břicho a potácí se)
Jana: (chytí Alenu za ruku a obráceným koncem nože ji uhodí do hlavy) Na tebe dojde později.
Alena: (klesne v bezvědomí k zemi)
Vychovatelka: (stále se drží za břicho a potácí se mimo scénu)
Jana: (nenávistně) Počkej, mně neutečeš. (vyběhne za ní, je slyšet bolestný výkřik a pád těla, potom ticho)
Jitka: (vběhne na scénu) Aleno, Alenko! Proboha, co se tady děje? (uvidí Alenu na zemi, přiskočí k ní, pláče a snaží se ji vzkřísit)
Alena: (pomalu se probírá) Co se stalo, kde to jsem?
Jitka: Alenko, to jsem já, Jitka.
Alena: Jitka? (chvíli je ticho) Jitka. (s úlevou) Jsi v pořádku? Co Jana? Kde máš doktorku? (zarazí se) Proboha, Jana zabila paní Málkovou. Co budeme dělat?
Jitka: Když jsme sem přicházely, uviděly jsme na zemi paní Málkovou v kaluži krve a vedle ní Janu, v bezvědomí a s nožem v ruce. Doktorka zavolala mobilem záchranku a policii a začala Málkové dávat první pomoc. Mne poslala, abych se podívala po tobě.
Alena: (ukáže na stůl, kde si Jana chystala drogu) Málková vešla zrovna ve chvíli, kdy si Jana chtěla píchnout heroin; když ji uviděla, chtěla jít volat policii a Jana se na ni vrhla s nožem. Já jsem jí v tom chtěla zabránit, ona mne praštila do hlavy a víc si nepamatuju. Je to hrůza.
Doktorka: (vejde a s úlevou se podívá na Alenu) Jste v pořádku, aspoň že tak. Paní Málkovou odvezla záchranka, snad to přežije. Je příšerně pobodaná a pořezaná. Ztratila také hodně krve. Janu jsem vzkřísila, je v transu, ale je si vědomá toho, co udělala. Policie ji odvezla do vyšetřovací vazby.
Alena: To je příšerné. Je to moje vina. Měla jsem už dávno říct, že to byla ona, kdo mi dával drogy. Kdybych to udělala, mohla jsem tomu zabránit.
Jitka: Není to tvoje vina, Aleno. Já jsem to věděla stejně, a taky jsem nic neřekla.
Doktorka: Každý z nás se dopustil chyby. Ale co se stalo, to už se stalo. Vy dvě tady ale nemůžete zůstat samy. Promluvím si s ředitelem a půjdete ke mně domů. Pojďte, jdem tam hned. (všechny odejdou)
(hudba)
(stejná scéna druhý den, Jitka s Alenou přicházejí)
Alena: To je fantastické, Jitko. Takovou rodinu bych chtěla mít. Je až neuvěřitelné, jak ti lidé žijí. Kolik lásky a úcty z nich vyzařuje. Je to nádherné.
Jitka: Máš pravdu. Já už jsem málem zapomněla, jaké to je žít v normální rodině, a ty jsi to vlastně nikdy ani nepoznala.
Alena: Nepoznala,