Byl jeden muž, co nové boty měl.
Světem v nich chodil křížem krážem,
každý mu záviděl,
každý je chtěl.

Ještěže botičky aspoň vás mám,
vy moje pýcha, vy moje štěstí,
chlouba když procházím po náměstí,
jinak bych na světě úplně sám.

za jednou slečnou tenhle muž chodíval,
už z dálky slyšela jeho kroky,
týden co týden květy jí nosíval,
dávno co tomu, již uběhly roky.

Boty už neklapou a ani nezáří,
Nečeká na muže jeho slečna,
Ztratil již na dobro úsměvu ve tváři,
Slečna co za květy byla mu vděčná.

Čert aby spral ty proklaté boty,
Přinesly muži jen trpkou svízel,
Teď na ni myslí při každém kroku,
Bez jeho slečny život mu zmizel.