Na zastávce stojí cestující, čekající netrpělivě na tramvaj. Plno mladých i starších lidí pozorují klidně děj v okolí. Jen důchodci se na zastávce nemohoucně, ale odvážně drží na svých křehkých nohách a rukou se opírají o svou nezapomenutelnou hůl. Každý citlivější člověk by je se slzami v očích litoval: "Chudáček, vypadá tak bezmocně..." Ale oni jen tak vypadají. Doopravdy se třesou na to, až přijede ta pravá tramvaj.

Už je to tady - tramvaj vjíždí na zastávku. Všichni se chystají a přesouvají se k okraji. Důchodci se stále tváří, jak špatný je jejich zdravotní stav, a tak opatrně přebelhají - nejlépe rovnou na místo, kde se otevřou dveře.

Tramvaj brzdí a pomalu dojíždí... zastavuje se. Všichni jsou již nachystaní; zástup lidí u obrubníku. Důchodci už vůbec nevypadají nemocně a bezmocně. Jsou najednou až moc zdraví. Otevřely se dveře - zápas začíná - kdo bude první? - kdo "urve" volné místo jako první? Samozřejmě důchodci se rvou o místa jak líté šelmy o zbytek potravy - div nepošlapou ostatní. Mladší nad tím vším jen kroutí hlavou a říkají si: "Tak běž, dědo, ať si sednete!"

Jakmile vtrhnou do vozu, koukají, kam složí svoje "ubohé" kosti. Když si důchodce konečně sedne, vypadá zase jako nemohoucí člověk, ale doopravdy si, za závistivého pohledu na ostatní, pobrukuje:

"Zvítězil jsem nad vámi, usmrkanci!"