Blues odjíždějícího vlaku

Vzpomínám si na dívku
která mě možná miluje
a s kterou se nikdy nepotkám
protože se mineme
v otevřených dveřích věčnosti

Znáš to
Já jdu zrovna ven
a ona zrovna vchází
Letmý pozdrav
Letmý pohled na hodinky
Už jsem tam měl dávno být
Kolikátého je dnes
A kdo jsem vlastně já

A ona mi povídá
Ty jsi ty
Kdo jinej
Čekala jsem na tebe celej svůj život
A dnešní datum není v kalendáři
A ta schůzka na kterou spěcháš
se odehrála v čase který nadešel až když bylo po všem



Kdo to proboha jen byl
A proč se ta brána tak rychle zavřela

Vzpomínám si na špinavou uličku
kterou jsem šel za tou dívkou na zemi
a která se lomila
jak podněty v našem nitru
A za studenými okny čumilové
jak neživí svědci na posledním soudu
vyhlédající zpoza otřepaných záclon bezostyšnosti
A schody dva
do setmělého pokoje se zaprášenými a osleplými okny zpola zataženými závěsy
načichlými kouřem cigaret
a aroma laciné kávy rozlité na stole
a kyselá pachuť vyčpělého piva v poloprázdných lahvích na podlaze
a proleželá postel se zahnědlými skvrnami
a zatuchlý pach starého potu
a popelník přetékající nedopalky
a zbytky zkaženého jídla v rohu u zdi
a lino na podlaze prošlapané nevěrami nezadržitelně plynoucích dní








Na té posteli jsem si ji vzal
poprvé a naposled
když soumrak zadrhl smyčku
kolem krku jednoho z těch šedivých podzimních dní
ve kterých jsme se míjeli
a v nichž jsme postávali opodál a na rozích
a čekali na svou příležitost
k zbláznění se do sebe

A ze samoty se stal vlak
do kterého jsme nastoupili
a ve kterém jsme byli jen sami dva
a který nás vezl
do stanice Nevzpomínám si je to nebezpečný

Konečná vystupovat

A ten prázdný vlak se plouží pryč
a mění se v modrý blues







A my stojíme na křižovatce našich životů
a naše cesty se rozcházejí
a nikam nevedou
a tak bloudíme odnikud nikam
dokud neuplyne čas
který se zastavil

Pak se dveře věčnosti znovu otvírají
Já vcházím dovnitř
Ty vycházíš ven

Tentokrát začínám já od začátku
A ty od konce

Ty jsi ty
Kdo jiná