Doteď bylo všechno v pořádku, ale najednou přišla příšerná bolest. Co se to sakra děje? Hlava mi snad pukne bolestí. Připadám si jako bych neměl končetiny a přitom v nich mám pří příšerný křeče. Moji mysl pohlcuje temno.
Žiju, bože, žiju. Vím to. Slyším, jak mi tluče srdce, je to, jako by mi někdo bubnoval u hlavy. Cítím, jak se mi zvedá hrudník, dýchám. Ovšem ta bolest v krku. Jako by se mi rozpaloval zevnitř. Chci křičet, ale nejde to. Opět mě zahaluje temnota.
O čtyři dny později
Celou tu dobu jsem byl zde, v nemocnici. Celej ten neskutečnej čas. Svět se změnil, za ten rok a půl, co jsem spal. Všechno je naruby. Všechno je jinak. Rodina, doktoři, sestry – všichni mi říkají, že je fajn, že jsem vzhůru. Jo to je, ale já nevím, na co se jich mám ptát. Nevím, o čem si s nimi nám povídat. Všechno na co si pamatuji, je rok a půl starý. Je to noční můra.
Přesto vím, že chci žít. To je to jediný čím jsem si jistej.
Když jsem svoji malou sestřičku viděl naposledy bylo jí pět a uměla sotva barvy. Dneska je to sedmiletá slečna, co mi na klíně čte knížku. Je to frustrující.
Jsem vzhůru a některý věci jsou stejný. Nevidím žádný rozdíl mezi minutou a hodinou, mezi dnem a nocí. Vlastně jeden rozdíl vidím, ve dne nepotřebuju baterku. Ztrácím se ve svoji hlavě.
Každej den sem za mnou choděj příbuzný. Je to od nich milý, ale já si s nimi nemám, co říct a z toho se mi chce brečet.
Je mi smutno. Jsem tu sám a nemám co dělat. Na telku mě koukat nebaví a spát mi nejde. Ono se není čemu divit, když jsem doteď spal rok a půl. Musím přiznat, že mě to děsí. O ničem jiným nepřemýšlím. Svět se změnil, nic není, jako bývalo.
O týden později
Už jsem doma přes tři hodiny. Je to tu úplně jiný. Celý předělaný a to mě mrzí. Nejvíc mě asi mrzí, že mi umřel pes. Prý se utrápil smutkem, chudák. Bloudím po celým bytě a hledám něco, co by mi alespoň na chvíli vrátilo čas zpět. Hledám alespoň nějaký předmět, který by mi připomněl ten starý domov, který jsem měl tak rád. Tahle moderna se mi nelíbí. Je to tu takový prázdný, neútulný.
Sedím u sebe na posteli, rozhlížím se po pokoji a pláču. Proč? Proč jsem měl takovou smůlu a upadl do komatu? Proč jsem radši neumřel? Proč jsem se probouzel? Abych viděl tohle? Tuhle hrůzu? To tedy děkuju pěkně. Až teď lituju, že jsem se probudil.
Najednou si připadám opravdu prázdný a nešťastný, bolavý. Připadám si jako bych se měl každou chvíli smutkem a steskem rozpadnout.
Stav smutku a melancholie, který mě přepadl po návratu domů, trval asi jen týden. Teď už jsem se zaběhl do normálního života naší rodiny. Začal jsem si se všemi povídat, vtipkoval jsem, prostě mi už bylo fajn. Po pár dnech se začali objevovat i kmoši. Zprvu jsme hodně brečely, ovšem když nás to přešlo, byly jsme k nezastavení. Naše šílenost dosáhla vrcholu, vyváděly jsme strašný kraviny. Byl jsem šťastnej.
Na to, jak to doma teď vypadá, jsem si začal zvykat. Už mi to tady nepřijde tak šeredný jako zprvu. Jsem doma, konečně.
Ovšem moje radost netrvala věčně.
Dnešní den byl fajnovej, ale jsem už opravdu unavenej. Šel jsem si tedy lehnout a vcelku rychle jsem usnul. Kolem druhý ráno mě probudila příšerná bolest. Hrozně mě bolel hrudník, doslova mi ho svíraly křeče. Nemohl jsem dýchat. Okamžitě jsem se zpotil a moji mysl ovládla naprostá panika. Nechci se udusit. Nevím, jak se mi to povedlo, ale z těch posledních sil, co jsem v sobě měl, se mi podařilo zakřičet.
Nejdříve jsem měl dojem, že jsem zakřičel málo a začal jsem se pomalu loučit se životem, když jsem uslyšel z vedlejšího pokoje, že někdo otevřel dveře. Během chvíle se dveře otevřely i u mě. Byl to otec. Bože, taková úleva. Matka zavolala sanitku a otec se vrhl ke mně. To je to poslední na co se pamatuju. Omdlel jsem.
Doktor říkal, že to není nijak vážné. Mému mozku prostě ještě nějak nedochází, že už nejsem v komatu. Nechápe, že už normálně funguju. Prostě ještě furt jede na úspornej režim. Zajímavý ovšem nijak se mi nelíbí. Představa, že se mi tohle může stát klidně znova, není nijak uklidňující.
V nemocnici jsem byl tři dny a teď už jsem druhou noc doma. Vypadám jako mrtvola a jsem příšerně utahaný. Hrozně se bojím usnout. Je to noční můra. Pokaždý , když to vypadá, že usnu, se s trhnutím proberu. Začnu na hrudníku cítit zas tu strašně bolest a tlak, když jsem se dusil, ovšem nic se neděje. Normálně dýchám. Připadám si jako ve zlém snu.
U snídaně mě otec pozoruje, ve tváři má ustaranej výraz. Moc dobře ví, že po nocích nespím, protože mě slyší chodit po pokoji. Ale co se dá dělat? Ono to snad jednou přejde.
Přes den jsem nedělal nic zajímavýho. Celej den jsem jen seděl u telky. Snažím se zkouknout všechny filmy, co byly za ten rok a půl natočený. Připadám si jako bych se snažil o nějakej zápis do knihy rekordů, ovšem teď už jsou tři ráno a já zase pochoduju po pokoji, se strachem usnout.
Mám na výběr dvě možnosti. Buď tohle rychle přejde a já se konečně v klidu vyspím nebo se uchodím k smrti.
Tak bych řekl, že pomalu ztrácím rozum. Zavřel jsem se do světa, kde je možné naprosto všechno. Jsou zde pokořovány veškeré zákony. Nic zde nedává smysl. Jsem svobodný.
Z těhle bludných snů mě vytrhl až starý známý tlak na hrudníku. Otočil jsem se a pohlédl na budík. Půlnoc. To je dobrý. Spal jsem skoro čtyři hodiny. Jsem vcelku odpočatý. Vstal jsem, začal chodit po pokoji a přemýšlet.
Tohle trvá už nějakej čas. Jak dlouho? To už si vážně nepamatuju. Každopádně v noci naspím tak dvě až čtyři hodiny. Že je to málo? Já vím, ale furt je to lepší než nic. Ovšem tohle rozhodně stačit nebude, jelikož začnu zase chodit do školy a na to budu potřebovat energii. Jenže kde ji mám brát, když už teď se úplně rozpadám. Zase panikařím, jsem silně nervózní, mám deprese. Nevím jestli mám brečet z toho, jak je tahle situace zoufalá a nebo se mám smát z toho, jak už to začíná být trapný a ubohý.
Ještě byla tma, když jsem si v kuchyni udělal kafe, vzal si suchý rohlík a sedl si ke stolu. Už mě unavuje přemýšlet nad tím, jak se pořádně vyspat. Nejsem schopnej žádný aktivity. Bez čeho jsem dříve nemohl žít, to pro mě ztratilo cenu. Někdy se doslova nutím i do toho, abych si zapsal do deníku. Než jsem si ovšem uvědomil, co se děje, klesla mi víčka a moje padla na desku kuchyňského stolu. Konečně jsem se vydal na dlouhou a spanilou jízdu světem fantasie.
Jsem celý přeleželý, ztuhlý a rozbolavělý. Spal jsem skoro dva dny v kuse, z toho jednu čtvrtinu na stole. Tátovi to přijde děsně legrační. Furt do mě rejpe a pak se divý, že jsem nasranej. Taky by neskákal radostí, kdyby se po šesti hodinách spánku probral v kuchyni a ne v posteli.
Moje labilita se opět hlásí o slovo. V jednu chvíli jsem fakt šťastnej, mám dobrou náladu a to k tomuhle stavu nepotřebuju někdy ani důvod. Ovšem během několika sekund se všechno změní. Polije mě chlad, dostanu doslova záchvat smutku a má co dělat, abych se nad sebou nerozbrečel. No a takhle se to všechno opakuje dokola třeba i celý den. Opravdu jsem zešílel.
Matka mi poslední dobu pořád nadává, že nic nedělám. Ale jak jsem měl pomáhat, když jsem se držel na nohou? Tak aby neřekla, jdu si teda alespoň uklidit k sobě, do toho příšernýho bordelu. Jenže moje matka, ta mi nic zadarmo nedá, takže se mám sebrat a dojít do pekárny pro zítřejší snídani. Procházka? Proč ne.
Je to poprvé, co jsem do té nehody ve městě sám. I tady je to jiný. Náměstí je celý předělaný. Nikde žádný strom, žádný kytky. Je to doslova betonová poušť.
Zastavil jsem se na přechodu a počkal na zelenou. Byl jsem v půli silnice, když jsem si všiml dodávky, která se ke mně blížila. Nevypadá to, že řidič zabrzdí a já už asi nestihnu uhnout, neva.
Stalo se, jak jsem předpokládal. Řidič nezabrzdil. On si mě nevšiml. Vlastně všiml, ale až když do mě narazil. Náraz mě odmrštil asi pět metrů. Dopadl jsem dost tvrdě, jen to zakřupalo. Zatočil se mi celý svět. Takže otřes mozku a rozbitá hlava. Odnesly to také žebra, levá ruka a obě nohy. Všechno zlámaný. Vše se to odehrálo v rozmezí několika málo sekund. Slyšel jsem skřípat brzdy. To bude určitě ruční brzda, jenže než jsem se nad tím zamyslel hlouběji, auto mě přejelo. Přední i zadní pneumatiky mi postupně přejely přes hrudník a nohy. Moje břicho je nasračku. Žebra mi rozpíchali plíce jako jehelníček. Nemůžu se nadechnout.
Vidím, jak se ke mně zbíhají lidé. Nějakej chlápek v drahém obleku, nejspíš kancelářskej, někam telefonuje. Nejspíš mi volá sanitku. Drahý Pane, to už nebude potřeba, tady totiž moje cesta končí.
Z uší, očí, osu a úst se mi valí krev. Už necítím žádnou bolest. Moje tělo mi vypovídá službu. Naposledy myslím na svoji sestřičku. No jo, to jsme si spolu moc neužily, tak snad příště.
Slyším bušení vlastního srdce, které vzápětí přestalo. Naposledy se mi zvedl hrudník, když se mi do očí vkradla temnota a já umřel.