Zima je příjemná až na kost
tvé oči zalil zvláštní stín
vydal se nocí temnou na most
tvůj budoucí a můj bývalý syn

plakal jsem proto, proč ty budeš
své slzy ronit za sto let
nyní jen já vidím se plavit
po řece smutný bílý květ

na místě naší první schůzky
dávno se jiní scházejí
dívky odhazují své blůzky
a chlapci do nich vcházejí

pak kusy rozdrcených citů
stečou se v celek bezmoci
jenž z poloopuštěných bytů
vyráží spitý do nocí

po sobě nechá těla dětí
životy ztvrdlé jako chléb
spisy zážitků bez souvětí
a v srdcích blízkých silný hřeb.