V pořadí čtvrtý týden
už sedím doma sám
kapky deště za oknem
nehnutě počítám

prší už čtyři roky
a každá další slza
co spadne z nebe na zem
v mý prázdný duši vrzá

hraju si s ovladačem
na lidský sny a přání
přijímám objednávky
prakticky bez přestání

lidi pod okny žijou
pozpátku, naruby
prej se tomu dnes říká
žít z ruky do huby

občas si zajdu dolít
kafe do skleničky
k tomu si vezmu kousek
naděje z ledničky

pak hodně dlouho saju
vůni a naději
než se do mozku vplíží
citový zloději

co chtějí rozkrást zbytky
z mý hlavy vypitý
nechat mi tam jen pocit
že žít je složitý

rozdrtit známky lásky
z minulých období
já vím to nedovolím
to ať se nezlobí

telefon stále zvoní
stále ho nezvedám
déšť bytem smutně voní
do křesla usedám

a myslím na reklamu
o tom jak život žít
jak nepodléhat klamu
svou šanci využít

za oknem štěstí prší
kapky se spíjejí
pak mizí v nedohlednu
s lidmi se míjejí

rostou a hynou spolu
tak jako milenci
co svoje city vězněj
nad plotnou v kredenci

zapínám televizi
v naději poznání
života za mým oknem
však sklízím zklamání

když se v bedýnce zjeví
postava co vidí
stékat kapky za oknem
a myslí na lidi

otvírám další láhev
s obsahem neznámým
bavím se změnou barev
tak vlastní mým známým

a když už je mi smutno
zatáhnu žaluzie
začínám pozorovat
jak se mi se mnou žije

v tom prázným bytě ticha
s obrázkem v předsíni
mrtvýho politika
na lince v kuchyni

a žije se mi dobře
nelze si stěžovat
když jiných zálib nemám
než-li déšť sledovat

je mi stopadesát let
přežívám díky němu
a díky odhodlání
neprožít žádnou změnu

jsem mírně depresivní
i mírně veselý
jsem mírně nostalgický
hlavně však nesmělý

ten z vás, kdo by měl zájem
poznat mě snad i zblízka
ať posadí se k oknu
a kouká, jak se blýská.