Ty blude, co táhneš se krajinou!
Sejmi už tíži z mých ramen,
sraz si svou hlavu kamennou.

Potácej se se zmarem,
a žij ber kde ber,
ať už nikdy nic pro tebe tu není.

Zemři, zajdi!
Zmizni už, neobjev se víc,
nikdy už nikomu nevyjdeš vstříc.

Ulož kosti do temnoty,
s bratříčky vrať do stínů,
nehledej, není už místa tu.

TY, Zlobo sama,
nevstupuj do našich srdcí víc!
Zhasni jak hvězda padlá!

Jen ozvěnou mi slova byla:
„…ty sám mě v sobě znovu zrodíš.“