Opuštěný, zmatený,
uprostřed davu stál.
Věděl, co ho čeká,
na bláhové řeči nedal.

Svou milovanou píseň v hlavě si hrál,
píseň líbeznou, co se svou ženou tak často si zpíval.
„Ach, má milovaná, jsi v nebi, jsem tak šťastný, že nemůže ti již nic zahrozit.“

Po okolí se rozhlížel,
poslední vzpomínku, jak do kapes do srdce si vsoukal.
„Nemohu mluviti jinak, nežli sbohem ti má rodná země dáti, kus sebe nechávám ti tady.“
Vlak se rozezvučel, ještě na míle v dáli,
hejna ptáků, do výšin si vzlétli.

Se slzami v očích,
do vlaku nastoupil.
„Ach bože, prozraď, co bude mne čekat?“
…„Mlčíš, jako již tolikrát, vezmi si vše! Vezmi si moji duši! Co po mne chceš?! Jak můžeš nechat malé děti mučit?! Zrůdo!“
Do velkého pláče se dal,
slza za slzou tekla.
Ztratil víru, nemohl doufat ani věřit,
mohl jen čekat,
až tento transport,
do pekla ho dopraví, a smrt mu zajistí.

Tolik hlasů kolem se rozléhalo,
Slyšel pláč, radost.
Radost těch,
co věřili,
pláč těch,
co věděli.

Vlak mocně zahvízdal,
A na svou cestu vyrazil.
Čas svůj tanec začínal.

>Kdož nikdy nechtěl zastavit čas? Kdož měl větší důvod, nežli člověk čekající na smrt?

Den,
noc,
den…
A tak stále znova.
Žízeň a hlad
panovaly stále pořád a dokola.

Cesta svou daň si vybrala,
mrtvých na desítky,
k nikomu spravedlivá nebyla.

stále více bolesti,
stále více smutku.

Lidé pochopili,
žádná práce,
žádný blahobyt.
Děti v náručích svých matek,
jen bezvládně leželi.

Hrstka z lidu věřila,
svůj plán na útěk, si zosnovala.
Když jen pár minut od svobody je dělilo,
utéci matce a dceři se podařilo.

Než na útěk se dali, otec promluvil k dceři.
„Modli se, vždy tě uslyším. Ať jsi kdekoliv, pán bůh tě vždy podpoří.“
Poslední objetí a na útěk se dali.
Pomoc od lidí žijících v lesech dostali.

A co pán, co tento příběh celý nám sdělil?
Již ho nic netrápí.
Nesou ho andělé,
nesou ho k nebi,
kde se svou milovanou,
opět v jednu duši se spojil.
................................
Ať už zabiješ,
či ublížíš,
smrt v této podobě si nikdo nezaslouží.

Památku národu čestnému skládám,
Aby jejich život,
nebyl jen samá rána.
Aby zapomněli,
že jednoho rána,
jejich blízcí otevřeli oči,
a za oknem byla černá vrána.

Aby zapomněli,
Že pomocnou ruku nikdo jim nedal,
A uvědomili si,
že utrpení jednoho dne skončilo,
a každého,
kdo biť jen jednu slzu uronil,
velké světlo osvítilo,
a svobodu mu dalo.