V jednu hodinu stepovala pod koněm na Václavském náměstí. Byla nedočkavá a stále se ohlížela, ačkoli tady bylo bezpečno. Tady by ji neměl její přítel potkat ani omylem. Nevyčnívala, na sobě měla béžové kalhoty, černé sako a sluneční brýle, byla ráda, že je sluneční den a ona ve snaze zamaskovat vše, nevypadá v brýlích bláznivě. Své havraní vlasy měla rozpuštěné a splývaly jí pod ramena. Koukla se na hodinky, jedna hodina a pět minut, byla z toho čekání nervózní. Najednou se za ní ozvalo: „Jano?“ Ohlédla se za povědomým hlasem a tam stál.
Jan. Honza. Byl jiný, než když ho tenkrát opouštěla. Tehdy to byl i ve svých dvaceti-osmi letech nevyspělý kluk. Ačkoli by pro ni tenkrát udělal vše, co by jí na očích viděl, pro Janu to však v té době bylo málo. Tak odešla s jeho nejlepším kamarádem a už se nikdy neviděli a ani se mu neozvala. Nikdy mu neřekla důvod, vysvětlení, omluvu, ačkoli věděla, že by si to zasloužil.
„Ahoj, děkuju, že jsi přišel.“ Kývl a vedl ji směrem k jedné zapadlé kavárně, z venku vypadala tak nějak zašle, ovšem když vešli, přivítalo je příjemné prostředí. Sedli si do zadní části k malému stolku, objednal pro sebe presso a vodu, Jany se ani neptal, objednal i pro ni, oříškové latté. Překvapilo ji, že si to stále pamatuje.
Nervózně si poposedla na židli a sundala brýle, Honza se na ni podíval, ale zdálo se, že ho to, co vidí moc nepřekvapilo, spíše vůbec. Naklonil se k ní přes stůl a chytil za bradu. „Ukaž. Hm, pěkný. Vidím, že mi máš co povídat.“
„No, ono zas tak moc není co, nebo je, ale to asi vidíš. Dřív to nedělal, později jen výjimečně a za okolností, které jsem zpočátku chápala, nechodila jsem včas domů, zůstávala v práci dýl a on se bál, že někoho mám. A tak, celkově, jenže dnes už je to u nás na denním pořádku, přijde a já čekám, kdy jí od něj koupím. Bojím se ho, ne že by mě třeba jednou zabil, to ne, ale bojím se mít svůj názor, chodit do práce, chodit z práce. Bojím se i někomu zavolat. Když od něj nedostanu facku, prostě ránu, tak mě napadá slovně. Buď jsem k ničemu, neumím vařit, uklízet, zkazila jsem mu život a tak. Poslední dobou přemýšlím i o tom, že uteču, ale nemám kam, v práci budu muset skončit, když ne, tak mě tam určitě najde. Ke kolegyním taky nemůžu přijít jen tak s taškou a říct – ahoj, jen tak mimochodem, potřebuju se na nějaký čas uklidit. Nevím co mám dělat, nebo jo, vím, ale nevím jak. On přijde na všechno, i teď se bojím, že sem každou chvíli přijde, přitom se v téhle části Prahy nevyskytuje, nebydlí tu ani žádný jeho známý.“ Vychrlila ze sebe, byla tak nervózní, že si z kabelky vyndala cigarety a zapálila si jednu. Ruce se jí chvěly tak, že ji málem upustila.
„Jano, myslím, že bys své rozhodnutí o odchodu měla uskutečnit. Vždyť ty už ani nevypadáš jako ta holka, cos bývala a přitom to není zas tak dlouhá doba. Bývala si veselá, rozumná, plná energie, zatímco teď tu přede mnou sedí vynervovaná a cizí ženská. Udělej to, můžu ti pomoci. Sám se divím proč, ale asi je to tím, že jsem ti dávno odpustil. Jano, Daniel je zlý, má povahu vše a všechny kolem sebe řídit, být jejich generálem. Nemůže tě stále shazovat, pomůžu ti.“ Řekl odhodlaně a stiskl jí povzbudivě ruku. Vzhlédla k němu s novou nadějí, s nadějí, že na to možná opravdu nebude sama….