Na pravém křídle v lajně první
já budu hrát,
a přihrávkou co vymyslím
nepohrdne kamarád -
a hokejka k sobě, pak zase od sebe,
pro tebe, národe, pro tebe
já budu bojovat.
Hlásím pane trenére,
že se mi zdál sen,
puk v brance a já stál
spoluhráči obklopen;
a po mém centru gól vítězný pad,
mně přáno bylo za národ se prát,
to z boží vůle jen.

To v Bratislavě bylo as, pak v hale tma,
a Nabokov hlavu zdvih,
a zvláštní věc měl jako já
žluté tkaničky na bruslích,
a v jeho očích takový styd žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.

Že skáče dav a skanduje
a vyje syréna -
a on...což byl vinen čím,
že nezvedl ramena?
že jemu věřil kdos, už nevěří
teď pozdě je na příměří,
když světlo se červená...

Oh, světlo se červená... on chtěl by vstát...
že neví, neví proč?
slávo prchlivá, což neměl on tě rád -
ty už ho nechceš... proč?
proč necinkne už nikdy tyčka,
proč mu vyšla jeho klička -
hó, toč se, hlavo toč...

Hlásím pane trenére,
že byl to krásný sen,
ty oči Evžy, ty křičely
a z důlků lezly ven,
křičely na mne, jestli já to vím,
proč stojíme tu s osudem opačným -
co měl jsem říci jen...?

Hlásím pane trenére,
a já to musím říc;
tož, já rád jdu, já musím jít,
když trenér chce, gólu vstříc -
však Evžu šetřete, prosím tisíckrát,
ten zlosyn se strašně umí ptát,
proč slavný není víc...