Její sestra přijala hovor snad okamžitě. „Jano? Už je to dávno, co jsi se ozvala, jak se pořád máš?“
„Dobře Mirko, máš tam někde manžela? Mohla bych s Pavlem mluvit? Je to naléhavé.“
„Jo, je tu, počkej moment, předávám.“
V telefonu se ozval tlumený rozhovor, zapraskání a hlas sestřina muže.
„Ahoj Jano, co pro tebe mohu udělat?“
„Pavle, já..já bych potřebovala, abys zavolal Honzovi. Řekni mu jen, že ho prosím, aby se mi ozval. Víš, po tom, co jsem ho tenkrát opustila, na něj nemám číslo a řekněme, že jsem tak nějak v háji a potřebuju pomoct, bohužel asi jen od něj. Dan byl jeho nejlepší kamarád.“
„Proboha! Stalo se něco Danovi?“
„Ne, je v pořádku, prostě něco potřebuji já, ne on. Vše je v pořádku. Děkuju, pozdravuj Mirku, děti a mámu. Musím končit, pa.“
Zavěsila dřív, než se stihl na něco zeptat, na něco z toho: proč se rok neozvala, nebo proč tenkrát vlastně z jejich malého bytečku v Příbrami utekla do Prahy. Ano. Tehdy utíkala spokojená, šťastná a zamilovaná, okouzlená novým životem ve velkoměstě před životem s Honzou, který vedle jeho kamaráda Daniela najednou vypadal strašně nedospěle. Zamilovala se, pobláznila a utekla s jednou taškou a Danem.
Od té doby se nikomu neozvala. Nikomu, ani rodině. Nejdřív nechtěla, později, když ji Dan častěji mlátil, než hladil, se styděla a poté, co jí to zakázal se už ani neodvážila, bála se ho. Svého milovaného, vysněného prince se bála, poté si zvykla. Když nekladla odpor, bylo bití menší a méně časté, ale včera se v ní něco zlomilo.
Jenže dnes už zavolat musela, musela, jinak by to neudělala nikdy. Teď bude jen doufat, že se Honza ozve, když nebude Dan doma, nebo vlastně bude doufat, že se vůbec ozve. Prosím…
Vstala a šla se umýt do koupelny, pod okem se jí rýsovala temná, fialová modřina. Paráda, to tu dlouho nebylo. Vyčistila si zuby a rozčesala své černé dlouhé vlasy, stáhla je do drdolu a sepnula velkou sponou. Dostala chuť na těstoviny, vydala se tedy do kuchyně, aby si nějaké uvařila. Co si to namlouvá, sobě? Musí hlavně uvařit, aby měl Dan něco teplého, až přijde z práce, jinak by bylo zle. Otevřela tedy lednici a vyndala si kuřecí maso, rajčata, papriku a začala suroviny zpracovávat na vaření. Když se jí maso se zeleninou pěkně dusily pod pokličkou, připravila si vodu na těstoviny. Právě, když se chystala hrnec s osolenou vodou dát na sporák, rozehrál se telefon, lekla se tak moc, až jí hrnec s mohutnou ránou spadl na zem a voda se rozlila všude kolem. Bylo jí to ale jedno, ztlumila sporák, překročila louži vody a vešla do obýváku, kde už přímo řvala vyzváněcí melodie. Podívala se na displej a málem omdlela, cizí číslo. Že by?
„Prosím, Pavlicová.“ Řekla do telefonu v naději.
„Jana? Jana Pavlicová? Tady Jan. Volal mi Pavel, prý si se mnou chtěla mluvit. Děje se něco, že po tak dlouhé době toužíš po tom, abych ti zavolal?“
„Ano, potřebovala bych s tebou mluvit osobně, tedy pokud bys to dovolil, něco se vážně děje a myslím, že ty mi dokážeš pomoci. Nečekám, že to uděláš, ale nevěděla jsem, komu jinému dát vědět.“
„No, musím říct, že jsem překvapený, nicméně tě po takové době rád uvidím, kdy se ti to hodí?“
„Počkej, to nemusí být honem, nemusíš sem do Prahy jezdit, přijedu já za tebou, jen nevím který den.“
„To není třeba, už půl roku tu bydlím a pracuji. Tak řekni, chceš se vidět hned dnes?“
„Ano, budu moc ráda, když to bude ještě dnes, ale někde v centru a ne poblíž Prahy 9, tam by se mohl objevit Dan a nerada bych, aby o tom věděl, ale to ti vysvětlím. Víš, kdybych měla někoho jiného, tak tě nezatěžuji a neobtěžuji, jen tu nikoho nemám a první kdo mě napadl, jsi byl ty.“
„V pohodě, můžeme se sejít na Václaváku v takové malé…ne to je jedno, sejdeme se na Václaváku v jednu u koně, pak tě vezmu do jedné zapadlé kavárničky, tam nás nebude nikdo rušit a vše mi v klidu povíš a vysvětlíš. Zatím se měj hezky, Jani.“ A zavěsil
Děkuji, děkuji, děkuji. Zavolal, i po tom všem se zajímá. Věděla, že v něm může najít spojence, vymazala hovor, kdyby nastala kontrola od Daniela a šla uklidit tu spoušť po vodě. Musela také před odchodem dodělat jídlo, podívala se na nástěnné hodiny, půl desáté, tak to sebou musí hodit.