Co se to poslední dobou děje? Jako by mi život chtěl udělit výchovnou lekci. Abych snad náhodou nezapomněla, že jsem to pořád já. Ale kdo vlastně jsem? Jistě, jméno mám pořád stejné. Vypadám přibližně stejně, ale uvnitř, hlubokio uvnitř, jako bych to vůbec nebyla já. Jako bych se opět, jako už tolikrát, vrátila do té doby, kdy jsem byla malá. Celý život se mi převíjí zpátky jako zrychlený záběr, když zmáčknete tlačítko na dálkovém ovladači.
Jsou mi opět 4 roky a já jdu poprvé do školky. Vůbec se mi tam nechce. Bojím se. Jsem malá a v tom velkém světě kolem se ztrácím. Bojím se opustit náruč své maminky se kterou jsem až dosud trávila téměř celý den. Cítila jsem jako obrovskou křivdu, že mě tam chce nechat samotnou. Rozplakala jsem se. Dodnes si pamatuji, jak jsem přes slzy v očích viděla všechny ty děti, jak se na mě dívají se zvědavostí v očích, hračky, paní učitelky a ostatní co do školky neodmyslitelně patří. Váhavě jsme se pustila maminky a vydala se prozkoumat svůj nový svět. V tu chvíli jsem netušila, že ještě teď, po tolika letech, si na tuto chvíli budu pamatovat jako na začátek nového života.
Jelikož jsem byla upovídaná, usměvavá a od přírody zvědavá, brzo jsem si našla kamarády. Když jsem každé ráno šla do školky, už jsem neplakala, naopak. Těšila jsem se na kamarády, hračky, zahradu, paní učitelku Janu, prostě na všechno. Především jsem se těšila na nejlepšího kamaráda, Lukáše. Když teď vzpomínám na to, co jsme spolu prováděli, mám na rtech úsměv. Byli jsme nerozlučná dvojka. Brzy jsem se, nebo jsem si to aspoň namlouvala, do něj zamilovala.
A pak jsem se dozvěděla, že se máme stěhovat. Tolik jsem se těšila, že s ním budu chodit do třídy. Teď nechápu, jak mně to mohlo napadnout, ale rozhodla jsem se, že Lukášovi řeknu, že ho miluju. A to ve velkém stylu. Pamatuji si to jako dnes a když si vybavuji moje velké vyznání, nikdy nevím jestli se mám smát nebo stydět. Byl to poslední den ve školce a jako každé odpoledne jsme šli na zahradu...