Na cestě přibývají v rýhách další stopy,

pomalu zakrývají, ty hluboké, ty naše,

ještě jsme nestačili tuhle jízdu dopít

a už nám výpravčí novou lásku našel.



Andělský prach na každém dalším kolu

zanechal stopu, tak těžkou až to zabolí,

asi jsme, příteli, měli zůstat spolu,

jenže jsme nezapadli do stejného soukolí.



Napříč a natruc, omámení kouzlem cesty,

ohluchlí slepotou a prachem slunce žní,

počítat mohli jsme, ty míle, yardy, versty

než čas se rozběhl a donutil nás přestat snít.



Řeky se vypustily bez hlesu zpod mostů,

kde hvězdy zaplašily horkou nudu dne

a my si četli z Nietzschů, duší, Proustů,

než ráno rozpáralo, ten chladný noční svět.



Nic stejné nebude a nic nebude jiné,

dokud se souhvězdí nerozbijí v očích,

jedno však jisté je, můj příteli Deane,

cesty jsou dlouhé, ale vždycky někde končí.



Rozpité večerem u kuchyňského stolu,

rozbité šepotem dětí vedle v pokoji,

měli jsme, měli, pořád zůstat spolu

a čas by tu žízeň možná jednou ukojil.



Tak ještě jednou zamávej a kývni,

ještě se podívej kam ta cesta vede

a pak se naposled na té mojí mihni,

aby se stopy mohly pokrýt ledem.