Seneb stál v předpokoji ložnice mého domu. Po deseti letech se zjevil jako duch, nejspíše proto, aby mi znepříjemnil život tak, jak to udělal už nejméně tisíckrát. Bolest, kterou mi již tolikrát způsobil, se nedala srovnat snad s ničím. Dokonce ani s mým ochrnutím. Ano, byl jsem mrzák. A i tuto bolest měl na svědomí právě Seneb. Můj obličej snad ani nepřipomínal obličej člověka. Byla to tvář mrtvého, kterému na světě nezbylo již nic. Popálený jsem byl sice jen na těle a krku, ale i z mého výrazu šlo poznat mé utrpení. Neměl jsem levou nohu ani dva prsty levé ruky. Od doby, co se to stalo, již uplynulo několik záplav. Nechtěl jsem však, aby mne kdokoli viděl. Za svých dob jsem byl váženým vezírem, správcem Horního i Dolního Egypta. Ale nyní, když jediné, co ze mne zbylo, byl můj žal, utrpení a lítost, jsem se nedokázal podívat do očí živému člověku. Proto jsem již dva roky zůstával zamčený ve své temné komnatě, pouštěl dovnitř jen sluhy s jídlem a občas i svou ženu, která neodešla, dokud mne neviděla. Někdy jen stála za dveřmi a plakala. Působil jsem jí bolest, ačkoli jsem nechtěl. Chtěla mne tak, jako já chtěl jeho. A snad kdybych jen mohl, oddal bych se jí. Alespoň ze soucitu.
Bolela mne představa, že člověk, který mne už tolikrát zabil, stojí přede dveřmi mé komnaty a připravuje se mne zabít nadobro. Kdyby mi vrazil nůž do srdce, bolelo by to méně než slyšet zase jeho hlas, jeho výčitky. Byl to on, kdo nechal tenkrát zapálit můj dům, stejně jako na mne před lety poslal své vrahy, aby ukončili můj život ve vodách Nilu. Krokodýli však ke mně nebyli shovívaví, stejně jako bohové, když mne nechali dál žít s vědomím, že jediný člověk, kterému jsem věřil, kterého jsem miloval, mne zradil. Chtěl jsem od té chvíle již tolikrát zemřít, ale nikdy jsem nenašel odvahu a ve skrytu duše stále doufal, že se ke mně vrátí. Že přileze po kolenou s prosbami o odpuštění. Já jsem mu ale odpustil již dávno. On mi však nikdy neprominul. Byla to má chyba, že se naše láska proměnila v utrpení a ve snůšku lží. Věřil mi, a já jsem ho zradil, ačkoli jsem to udělal neúmyslně a dodnes se za to nenávidím. Tak, jako on poslal vrahy na mne, poslal jsem je já na jeho rodinu.
Náhle jsem si vzpomněl na okamžik, kdy jsem si uvědomil, že ho miluji víc, než on by mi dokázal svou láskou vrátit. Bylo to před třinácti lety. Pochopil jsem to v okamžiku, kdy stál Seneb na jevišti, oblečen jako bůh bouře Sutech, a čekal, až přijde jeho chvíle. Na chvíli zavřel oči. Seděl jsem na horní terase divadla, oblečen ve slavnostním rouchu, a sledoval, jak se soustředí. Poznal jsem ho, když mu bylo čtrnáct. Bylo to přesně před dvěma lety. Pamatuji si to, protože jsem ho poznal právě na tom místě. V dobách, kdy začínaly záplavy a na počest čtveřice bohů - Isis, Osirida, Sutecha a Nebthet - se jako každý rok hrálo divadlo. Seděl jsem tehdy na dolní terase, protože jsem měl z výšek strach. To Seneb mne naučil svůj strach ovládnout, a nejen to. Naučil mne, že ho mám milovat, protože jedině tak se mu neoddám. Poprvé jsem ho uviděl, když se opíral o kamennou zeď divadla a tajně sledoval hru, kterou jsem mu pak musel předčítat snad milionkrát. Dojalo mne jeho okouzlení hrou, kterou jsem já sám viděl nesčetněkrát. Stál tam, celý zpocený vzrušením, a čekal, stejně jako dnes - po dvou letech, až Sutech rozseká svého bratra Osirida, mocného krále Egypta, na čtrnáct kousků a zmocní se jeho moci. Mutnedšet, správce divadla, ho však spatřil a hnal se k němu, aby ho mohl seřezat za jeho nepozornost. Seneb byl otrokem Mutnedšeta. Správcova žena ho koupila na trhu za sedm debenů stříbra. Když jsem však viděl, jak se mohutné správcovo tělo valí směrem k půvabnému chlapci, hbitě jsem vstal, došel až k němu a sedl si na vedlejší židli.
"Ty pacholku jeden, to bude výprask! Hybaj do práce, kůže líná, nebo tě nechám zmrskat hned!" syčel Mutnedšet, zatímco držel ubohého chlapce za tmavé kadeře. Pak natáhl ruku a chtěl chlapce uhodit. Místo toho však trefil mé rameno, které jsem mu úmyslně nastavil do rány. Správce pustil chlapce a klekl si na kolena.
"Odpusťte, pane Ramose, nechtěl jsem vás udeřit. To jen tenhle pacholek se za vás schoval, já mu dám zavyučenou, syčákovi!"
"Ne, příteli, to je v pořádku. Líbí se mi jeho zájem o divadlo," řekl jsem a chytl otroka kolem ramen. "Strádal byste příliš, kdybych si ho od vás koupil, pane?"
"Vůbec ne. Ale nevím, co byste s ním dělal. Jedině že byste ho zapřáhl místo osla do povozu," zasmál se sípavě správce. Ale já jsem ho od něj tehdy koupil. Chtěl za něj směšných deset debenů stříbra. Kdybych tehdy věděl, jak moc mi jednou ublíží, nejspíše bych ho nechal napospas tomu tlusťochovi. Ale od začátku jsem pro něj měl slabost, a snad proto jsem odolal. Byl jsem od něj starší o dvanáct let a moje city k němu byly nejprve mateřské. Byl jsem jeho učitelem a otcem.
Můj otec byl velkým vezírem, a já mohl mít stovky otroků. Nechal jsem si však jen toho jednoho, a postupem času už pro mne ani otrokem nebyl. Pamatuji si den, kdy jsem si poprvé uvědomil, že mé záměry nejsou pouze přátelské. Bylo to v den, kdy mu služebné poprvé oblékly slavnostní šat a nasadily drahou paruku. Zjistil jsem, že to není ten můj malý chlapec, ale nádherný muž. Když o několik dní později přišel do mé komnaty a usadil se ke mně na postel, nedokázal jsem mu znovu odolat. Zezačátku jsem si nechtěl připustit myšlenku, že bych mohl takto chtít muže. Nasál jsem vůni jeho parfému a poslouchal jeho hlas. Když domluvil, posadil jsem se k němu a jemně stiskl jeho bradu ve své dlani. Přejel jsem palcem po jeho suchých rtech a v břiše jsem ucítil lehké šimrání, které mi působilo potěchu. Byl nádherný. Jeho velké, tmavé oči, ohraničené dlouhými řasami, se na mne dívaly stejně vzrušeně, jako ho pozorovaly ty moje. Velké rty sebou cukaly tak, že občas odhalily bílý chrup. Vlasy měl vlnité, divoce rozhozené, stejně tmavé jako mohutné obočí, pečlivě depilované, protáhlé uhlem do pravidelného tvaru, který se táhl až ke spánku. Rukou jsem mu odhrnul z obličeje pramen hustých vlasů a vsunul mu je pod ucho. Při tom pohybu jsem ucítil čerstvé kapičky potu na jeho čele, což mi dodalo odvahu, a políbil jsem ho. Obával jsem se, že můj polibek odmítne, ale nestalo se tak. Se zájmem jej přijal a s velkou vášní opětoval. Dnes mohu říci, že to byla nejkrásnější noc v mém životě, i když jsem již měl tu příležitost ochutnat vnady ženského těla. Muž není pružný jako žena, ale co se týče vášně, ani samotná bohyně lásky Bastet by se nevyrovnala touze, kterou Seneb skýtal. Snad to říkám proto, že on jediný ve mne dokázal vzbudit náklonnost a něhu. Žádná žena to nikdy nedokázala.
Po jeho odchodu zůstalo mé srdce prázdné. Ani má manželka Noferet jej nedokázala vyplnit. Strádal jsem dlouho po jeho odjezdu. Odešel, protože jsem nechal zemřít jedinou dívku, kterou miloval. Nebyla to jeho milenka. Protože kdyby ano, má bolest by nebyla tak krutá. Kdybych věděl, že mne již nemiluje, mé srdce by se s tím časem vypořádalo. Nechal jsem zabít jeho maličkou, a on mě za to nenáviděl. Byla jeho dítětem. Ahmes, tak se jmenovala. Našel ji v divadle tak, jako já před lety našel jeho, když se krčila u malého jeviště a opatrně okukovala herce. Když se s ní sblížil, bylo mnohdy těžké ty dva od sebe odtrhnout. Žárlil jsem na tu malou, ale Seneb to nesměl vědět. Cítil jsem se ohrožený, ale nikdy bych té malé neublížil. Přesto však zemřela mou vinou. Stalo se to v době, kdy se Egypt začínal měnit. Byla to doba utrpení nejen pro mne, ale i pro celý lid Egypta. Král Amenhotep, který se až doposud snažil svou zem udržet, náhle povolil a donutil nás, jeho poddané, abychom opustili Vaset, město bohů, a odstěhovali se spolu s ním a jeho sluneční rodinou do pouště, kterou nazýval Achetaton. Faraon řekl, že to, v co jsme celé generace věřili, neexistuje. Že bohové Egypta nejsou a nikdy nebyli. Že musíme opustit naše rodiště a následovat jeho a jeho boha až do města Slunce. A i já jsem ho musel poslechnout, ačkoli jsem se té myšlence bránil, jinak bych zahynul strašnou smrtí. Zůstali jsme ve Vasetu, dokud nebylo nové město dostavěno. Pak jsme se přestěhovali - já, můj otec - bývalý vezír - s mojí matkou a Seneb. Chtěl jsem žít šťastně a spokojeně po jeho boku, spravovat sluneční město a být šťastný. Jemu se však zastesklo po jeho maličké.
Celé dny jsem ho přemlouval, aby ji pustil z hlavy. On mne však neposlouchal. Byla to jeho dcera. Třebaže jsem na něho naléhal, ignoroval mne a odjel si pro ni do Vasetu. Nevím, co čekal. Snad že se jí rodiče zřeknou a přenechají mu ji, jako trofej. Její otec byl farmář, matka švadlena. Oba byli zastánci starého náboženství, a proto zůstali ve Vasetu. Nenáviděli nového faraona a věděli, že kdyby se na jejich bezbožnost vůči Atonovi přišlo, oba by byli nemilosrdně popraveni. Přestože byli rádi, že někdo z královského dvora zahrnuje jejich dceru přízní, Seneba zdvořile poslali zpět do Achetatonu s odmítnutím.
"A co jsi čekal?" obořil jsem se na něj, když za mnou přišel s kňučením, "že ti ji darují jako ovci? To jsi přece mohl tušit, že svou jedinou dceru nenechají otrokovi."
"Ramose, zapřísahám tě, udělej s tím něco. Můžeš jim dát nějaký příkaz, ne? Jsi vezír Egypta. Můžeš udělat cokoli. Udělej to pro mne." Tu poslední větu zašeptal a přitulil se k mým nohám. Začal je masírovat a prsty přitom jel směrem nahoru do mého klína. Zastavil jsem jeho naléhání rukou.
"Tohle ne, Senebe. Netlač na mne. Já ti pomoci nemohu. Nemohu žádat krále, aby ti svěřil do péče někoho, o jehož bezbožnosti se šušká v celém Achetatonu." Narazil jsem na pomluvy, o kterých už věděl i samotný král. Celé město Slunce si povídalo o Ahmesině rodině, protože oni byli jedni z mála, kteří zůstali ve Vasetu. Mnoho lidí, kteří nového boha Atona neuznali, byli popraveni buď na místě, nebo přímo v Achetatonu, aby král lidem dokázal, jak moc může být krutý, když se někdo vzepře jeho bohu.
"V tom případě půjdu já za ní. Odstěhuji se do Vasetu," řekl uraženě Seneb a stáhl ruce z mých stehen.
"Nenechám tě odejít, Senebe," řekl jsem, "ne takhle."
"Ale necháš," řekl a odešel z mé ložnice.
Tehdy jsem o tom celou noc přemýšlel. Nemohl jsem nic udělat. Ne tak, aby se o tom faraon dozvěděl. Další den jsem si Seneba zavolal a spolu jsme vymysleli plán, jak dostat Ahmes od rodičů do slunečního města. Když ještě ten večer odjel, navštívil jsem krále, protože jsem se cítil sám. Sedli jsme ke stolu, jedli a pili. Achnaton se mne zeptal na Seneba, protože si mne zvykl vídat pouze v jeho přítomnosti.
"Je mu nevolno," odkašlal jsem si.
"Je mu zle, a proto odjel z města? Dvakrát za sebou?" pohlédl na mne přes pohár vína a jeho nedůvěřivý výraz mi zmrazil ústa. Zavřel jsem oči a doufal, že mne napadne výmluva, která by mému milovanému zachránila život.
"Je ve Vasetu, že? Připravuje komplot? Tak řekni mi to, nebo vás nechám popravit oba," naléhal faraon. Nebyl jsem schopen odpovědi. Stále jsem přemýšlel, zda mám královi říci pravdu o Ahmes. Kdybych mu však neřekl nic, nechal by nás oba zabít. Byl příliš paranoidní a Senebova cesta do Vasetu by pro něj znamenala zradu.
"Ano, Veličenstvo. Seneb je opravdu ve Vasetu, ale ve vší počestnosti," řekl jsem spěšně, protože jsem chtěl předběhnout proud jeho myšlenek. Achnaton byl totiž znám svou schopností dát si věci do souvislostí tak, aby vše naoko značilo v jeho neprospěch. Vyprávěl jsem mu proto Ahmesin příběh a řekl jsem mu, že odjel do Vasetu, aby přivedl Ahmes a její rodiče na novou víru v jeho jediného boha. Ačkoli jsem s ním strávil celý večer a vysvětlovat mu to, nepochopil mne a hned ráno nechal vyslat vojáky, kteří dovezli Ahmes s rodiči i Seneba ještě toho odpoledne do Achetatonského vězení. O den později faraon potvrdil příkaz k popravě Ahmesiny rodiny a Seneba odsoudil k životu v tmavé kobce.
Celé dva dny mi trvalo, než jsem krále přemluvil. Musel jsem ho prosit na kolenou a přísahat za sebe i za Seneba. Když král podepsal zrušení svého rozsudku, ihned jsem běžel do kobky a svého milovaného osvobodil. Padl mi do náruče a plakal. Pak se ale zeptal na svou maličkou.
"Nemůžu jí pomoct, Senebe," hladil jsem ho po vlasech a stíral z jeho tmavé kůže slané slzy.
"Kde je? Co jste s ní udělali?" křičel na mne.
"Mrzí mne to, milovaný. Nemohl jsem nic dělat," vytrhl se mi z ruky a rozhlížel se kolem sebe, "tak kde je?"
"Je venku," řekl jsem až příliš smutně a v ústech mne pálila hořká žluč, neboť jsem věděl, co se s ním stane, až ji uvidí. Chvíli ještě stál a díval se na mne, pak vyběhl ven. "Ne!" křičel jsem. Padl na kolena do horkého písku a rukama si zakryl oči. Jeho maličká visela na bráně už druhým dnem a kolem ní se slétly všechny mouchy ve městě. Hrdlo měla podřezané. Vojáci ji ušetřili, zatímco její rodiče bez lítosti hodili krokodýlům v Nilu. Visela na vězeňské bráně, aby její němá ústa zvěstovala Achnatonovu krutost.
"Proč ji nesundali?" zeptal se, když si otřel slzy. Jeho hlas zněl bolestně. "Jak je stále krásná," dodal a došel až k ní. Pohladil malé dětské opánky a objal její nohy. Stále plakal. Tehdy jsem ho poprvé viděl tak bezmocného. Ten den mne začal nenávidět.
Když se druhý den dopotácel až do mé komnaty, bylo ještě brzy ráno. Seděl vedle mé postele a pozoroval, jak spím. Nevím, jako dlouho tam byl. Probudil jsem se, až když jsem jeho ruce ucítil na svém krku. "Chcípni, ty jedna bestie, chcípni tak, jak musela umřít moje maličká," hystericky brečel a svíral mé hrdlo. Byl však moc slabý, a já jsem jeho útok odrazil.
"Odpusť, Ramose, já už nevím, co mám dělat. Ať dělám cokoli, bolest jen sílí a sílí." Objal jsem ho kolem ramena a on opětoval mé sevření. Měl jsem ho v náručí jako již tolikrát. Pak jsme se oba postavili. Myslel jsem, že už mám vyhráno. Že jsem zvítězil nad tím děvčetem. Snažil jsem se ho uklidnit. "Uvidíš, že časem to bude jen lepší," konejšil jsem ho. "Pomohu ti. Naučím tě se s tím vyrovnat," řekl jsem spěšně, abych ho nadobro utěšil.
"Učitel a jeho zmučený žák. Moc hezké. Ale co když o tvé poučky, o tvou útěchu vůbec nestojím, hm? Co když jediné, co teď mám, je můj žal, moje lítost?"
"Tak se jich tedy zbav. Zahoď je jako prasklý džbán."
"Mám je zahodit? Nemám snad truchlit pro tu, kterou jsi nechal vykrvácet tam venku na tom horkém písku?"
"Senebe, já přísahám, že jsem ji ne..." Nenechal mne ani dopovědět, přistoupil ke mně a chytil mne za bradu, jako by mne chtěl políbit. "Ale ano, já vím, že ano! Žes to byl ty. Měl jsi mne nechat také umřít. Tam v té tmavé kobce. Samotného. Ty že mne chceš něco naučit? Né! Ty lítost neznáš!" řekl pomalu a mezi každým slovem své poslední věty udělal mezeru. "Ty necítíš nic!" opakoval svůj přerušovaný rytmus. Znělo to výhružně, ale jeho smutkem zkroucený obličej prozrazoval, že by mi nebyl schopen ublížit. Ne teď. Mezitím pokračoval ve své svůdné hře. Mráz mi běhal po zádech a na čele jsem cítil kapičky čerstvého potu.
"A jestli tohle je všechno, co mne chceš ještě naučit, co mi chceš do života dát, pak tě nepotřebuji. Dokážu to i sám," zašeptal a naposledy se nahnul k mým rtům, aby je políbil. Když se jich však letmě dotknul, jako by si to rozmyslel a od mého obličeje se odtáhl. Podíval se na má ústa a pak i do mých očí, které zmateně cukaly. Váhavě se ode mne oddálil úplně a pomalu odcházel.
"Nemůžeš odejít, Senebe," slyšel jsem svůj bezradný hlas. "To já jsem z tebe udělal to, co jsi," snažil jsem se chytit posledního stébla. "Ty nemůžeš odejít! Nemůžu tě přece ztratit!" snažil jsem se potlačit bolest.
"Už se stalo, Ramose," řekl klidně a odešel. Do očí se mi vedraly slzy a já cítil, jak mne pálí na obličeji. Kolena se mi podlomila a já osaměl ve velikém domě jen se svým žalem a svou bolestí.
Tehdy jsem ho viděl naposled. Od té doby se, jak už jsem řekl, změnilo hodně věcí. Bylo to deset let, co mne zanechal mému utrpení v téhle místnosti. Deset let, co mne nenáviděl. Nevím, kde celou tu dobu žil, ani nevím s kým. A když o tom teď tak přemýšlím, nechci to vědět, protože bych to snad už ani nesnesl. Bylo to sedm let, co mne nechal hodit krokodýlům, kteří mne připravili o nohu a prsty, a dva roky, co nechal zapálit náš dům. Uhořely mi tehdy dvě dcery. Od té doby jsem neviděl světlo. Ale nemohu ho za to nenávidět. Miluji ho mnohem víc, než by kdy mohl pochopit. Má bolest se mi stala společníkem, stejně jako věčnost tmy. Viděl jsem jeho obličej deset let vkuse. Zůstal mi vrytý do paměti jako cejch. Viděl jsem jeho tvář v noci, i ve dne když jsem zavřel oči, viděl jsem ho ve vodě a všude, kudy jsem šel, jsem cítil jeho vůni. Viděl jsem mnoho soch, a všechny měly jeho tvář. Teď stál vedle v místnosti jako za starých časů a čekal, až ho přijmu.
"Rechmire," zavolal jsem na svého služebníka, "pusť ho dál."
Seneb vešel do akáciových dveří ve vší majestátnosti. Hrdě, jako vždy. Měl rysy bojovníka, schované pod tmavou parukou, na které byl připevněn voskový kužel, jenž vydával příjemnou vůni jasmínu. Cítil jsem ji až ve svém loži, ačkoli mi můj úraz zřetelně oslabil čich. Měl na sobě lehkou bederní roušku a zlatý náhrdelník ve tvaru podlouhlého obdélníku, v jehož středu bylo modrým kamenem vykládané Horovo oko. Rouška, upletená z jemného lnu, zvýrazňovala tmavý odstín jeho opálení. Oči měl protažené uhlem ke spánku, stejně jako obočí. Na nohách měl kožené opánky. Svaly na jeho břichu vytvářely pravidelné obdélníčky, které byly zrosené čerstvým potem tak, že se mu břicho jemně lesklo. Byl neodolatelný. Dokonce víc, než jsem čekal. Chvíli mne pozoroval s mírným zděšením. Ale bylo to přece jeho dílo. To on si přál, abych byl mrtev, cožpak ho nyní neuspokojuje můj mrtvolný vzhled? Těžce mrknul, zavřel za sebou akáciové dveře a došel až k mému loži. Nechtěl jsem, aby mne takhle viděl, ale zároveň jsem si přál, aby si po deseti letech prohlédnul své dílo. Nemám na mysli jen mou popálenou hruď a krk ani ten pahýl, co mi zbyl místo levé nohy. Chci, aby viděl, co dokáže s člověkem udělat jeho láska. Snad to byl můj trest od bohů za to, že jsem miloval muže. Levou rukou lehce zvedl těžkou dřevěnou židli a postavil ji k mé posteli. Když jsem uviděl zblízka jeho obličej, v břichu mi začalo znova to důvěrně známé šimrání. Byl nádherný. Stále mne mlčky pozoroval. Chvílemi vypadal jeho pohled nejistě, chvílemi zděšeně. To, co leželo v té posteli, to nebyl člověk. Věděli jsme to oba. Byl jsem si vědom toho, jak asi vypadá můj zevnějšek, ale stále jsem tápal nad tím, co by si pomyslel, kdyby věděl, co se odehrává uvnitř ve mně.
"Jsi stále krásný," zmohl jsem se pouze na tato slova a doufal, že započne rozhovor .
"Nerad tě takhle vidím, Ramose," řekl provinile.
"Nerad?" vykřikl jsem nechtěně, "tos byl ty, kdo mne tady nechal hnít. To kvůli tobě jsou mi společnicemi jedině tma a samota."
"Nevím, proč jsem tady vůbec chodil. Chtěl jsem tě jen vidět."
"Vidět mé utrpení," doplnil jsem ho.
"A já jsem podle tebe netrpěl?" zeptal se ublíženě.
"Ano, trpěl.. To já vím. Ale jediné, co tě bolelo, byla ztráta té malé, ne moje."
"Mýlíš se," řekl, "musel jsem odejít, Ramose. Kdybych to neudělal, začal bych tě časem nenávidět."
"Dvakrát jsi mne chtěl nechat zabít! Bažil jsi po mé smrti. To snad nebyla nenávist?" křičel jsem na něj. Sednul si ke mně na postel a mou ruku sevřel ve své dlani.
"Nikdy bych tě nedokázal nenávidět. Právě naopak. Stále tě miluju, Ramose. To je to trápení. Potřeboval jsem si to uspořádat v hlavě. Neposlal jsem na tebe vrahy kvůli Ahmes, ale kvůli Noferet, tvé choti. Já.. nedokázal jsem si připustit tu myšlenku, že bys mohl milovat ženu. Už jsem ti odpustil, Ramose."
"To znamená, že se ke mně vracíš? Ke mně domů?"
"Ne," zakroutil ublíženě hlavou, "to znamená, Ramose, že teď už můžeme každý jít svou cestou, bez té bolesti, která nás tísnila deset let." Postavil se a naposledy mne políbil. "Spi sladce, milovaný," pak se otočil, a aniž by se ohlédnul, opustil místnost, a tím i můj život. Od té doby jsem ho již neviděl.
To je příběh mého života, mé lásky, mého zbytečného utrpení. Snad vás o něčem poučil. Tento život nyní skončí s lahvičkou jedu, kterou jsem střežil deset let. Nyní již mohu zemřít.