..... chybí mi prostor, jsem dosti izolovaná. To ve mně vyvolává pocit méněcennosti. Myšlenky se mi vykouří z hlavy ještě dřív, než si je stačím uvědomit. Nic není takové ani jako v tom nejhorším snu. Někdy se divím tomu, že vlastně jsem.
Kolikrát za život se člověku podaří být člověkem? Být schopen vyjadřovat se svobodně. A dopouštět se chyb, které může napravit. Nebýt zdaleka tolik zatěžován okolnostmi a etikou spojenou s morálkou. Co je tomu ale platné, když házeno v niveč. Netoliko různých věcí majících svůj směr. A ne zdaleka nikde, prostě nikde, ani ve svý mysli, nejsem schopna vyjádřit se svobodně, upřímně, tak já chci, popravdě a tak já chci, co doopravdy cítím, co si myslím, a hlavně tak já chci, a aby nepochopili, jak to vyznělo, neboť umění mluvit a vyjadřovat se není tak jednoduché a zdánlivě složité, jak se zdá, jak vůbec možno vyjádřit myšlenky a neztrapnit se!
Než stihnu vymyslet, pak vyjádřit, vůbec říct ji. Už ji za prvý nevim, a za druhý myslim další myšlenkou - chybou, takže už mě nenapadá nic, co bych vlastně mohla nebo byla schopna říct.
Sama sebe - jak bych se charakterizovala. Těžko říct. Asi tak, jak mě viděj ostatní. Asi nebudu mít svůj vlastní vyhraněný názor. Smysl pro důkladnost, zodpovědnost a samostatně přemýšlet a pracovat. Leda vymejšlet nesmyslný kraviny like this :-())(.
Samozřejmě že by se můj život, tohle bytí, dalo shrnout do jedný holý věty. Tu vím, teď ale nesdělím. Ani jsem to totiž neměla v plánu. Ptám se sebe? Kde se stala chyba? Věčně nesmiřitelný.
Když je můj duch značně vyčerpaný, snažim se vymyslet kdejakou kravinu. Jednou chci to a podruhý tamto. Zkrátka já, jak má bejt.
Volnej čas. To je ztráta času, o tom mluvit jako to, čím jak to bylo nazváno.
Já vážně nevim, kam směřuju.
Cesty nabývají různejch parametrů. Přeju si bejt mrtvá a ztratit i ten blbej pojem.
Někdy mi zůstane mozek stát i nad (nevim komu) jasnýma věcma. Nevim, do jaký pozice se teď mám postavit. Jestli normální - nenormální apod. No nevim, co vypustit do éteru. Taky by mě třeba mohli poslat na psychárnu. Aspoň by se mi otevřely nový obzory. Hlavně mít správně y-í nebo je-ě.
Ije a eé s čárkou je jedno a to samý???
Dělat si hlavu s tim, jak se cítí ten druhej. Jak se cítí ostatní. Jestli nebudou smutní nebo naštvaní. Jestli se dokážou vyrovnat s něčim. (Třeba s takovým žvástem?) A jestli vůbec pochopěj, co autor chtěl říct. Což pro mě stejně po pár sekundách ztrácí význam a mění, co říct, ba dodat, ba se k tomu znova vracet. Nejspíše nemám žádnou schopnost se konkrétně vyjadřovat, takže nepočítejte s tím, že se o mně nebo ode mě něco dozvíte. Stejně mi to příde jako totální drbanství.
Taky jsem snílka. Bez nějakýho možnýho vysvětlení.
Totálně nevim, proč tohle píšu vůbec. A i jako na chatu. Vyjádřit se (aspoň jednou za měsíc na měsíc je limit) jinak z deprivace totální.
Stejně nevim už co. Na co taky. Jestli o něco de, tak to nebude nic moc důležitýho nebo snad zvláštního, natož, hm...
Kapitola první
Co mě točí
Točí mě peristaltika. Střevní. Je nevyzpytatelná. Nudí mě. A je běžná. Má ji každej. Pokaždý je jakoby jiná a jakoby i stejná. Člověk je jedno velký blbý neschopný svinstvo. Kam směřujeme. Lidstvo. Každý směřujeme, když je nám nejhůř, na jedno jediný místo. když máme štěstí. A když to štěstí nemáme, tak směřujeme v lepším případě do křoví, houští, písku, za strom a v horším případě na suchej. Víte, vo čem mluvim. Pohyby střevní mohou být různé. Rychlé. Pomalé. Žádné. Ucpané. Smradlavé. Smradlavě nechutné. Způsob, jakým pohybu upravit, je nácvik nebo zastavení provozu.
/A teď si představte, kdyby se tohle musel někdo učit nazpaměť..., to by byla prdel./
Jak zvítězit nad pohyby
Už jsem řekla..., nácvikem. Jen pro poznámku, ale mně se to moc nedaří
Kapitola druhá
PS: pohyby mě pořád točej a serou. Ale zdá se, že tento týden se mi poprvé podaří každý den. I když v nepravidelných intervalech, ale přece. No nic. Zaklepme to do dřeva.
Nevim, jak tomu bylo v dětství, je tomu už dlouhá doba. Nedokážu si představit dobu. Je to pro mě nevysvětlitelný úkaz, který nemohu blíže modifikovat. Jsem malá. Právě jsem se narodila. Jsem embryo. Nic nevidím, neslyším, nechápu a naštěstí. A díky bohu. Necítím! Je to tady určitě děsně malé, úzkej neprůchodnej otvor. Pár bezvýznamnejch buněk. Nic víc. Už rosteme s dvojčetem. Stále méně prostoru; zase jsem prohrála. Je potracen.., já zůstávám. První známka neúspěchu. Dál se zvětšuju. Prostor zůstává stejnej. ... Jsem trochu větší zárodek. ... Já jako embryo nemám už víc, co bych mohlo říct.
Jsem plod. Tak tříměsíční... možná..., začínaj se mě zmocňovat člověčí prvky. A brečím lítostí po mých nenarozených sourozencích... Jaká nespravedlnost v tomto stísněném prostoru. A tma. Zapálím si svíčku.
Mám to v genech. A hele, sláma. Zkusim ji zapálit. Jo. Něco na způsob cíga. (Já jsem prostě případ!)
Nemůžu dýchat. Mozkový buňky odumíraj a dále se nevyvíjej. Smůla. Mám jenom dvě poslední. A i mi to bude muset vystačit. S takovouhle kapacitou mám dobré do vínku. Začínám mimochodem vidět. A vypadá to děsně. Hrůza. Pátej měsíc mi něco děsně hučí. Vim to, protože slyšim. Nesmělo jsem včera zapomenout, že fetus nikdy nespí. /Alespoň v pátym měsíci určitě./ A když jsem u tý řitě..., tak i kálím do plodové vody.. Mimochodem, strava nic moc, velký hovno.. Z toho to kalení. Tipuju, že se to v budoucnu o moc nezlepší. Sedmej měsíc. Slyšim. Ještě pořád. Doufalo jsem, že se toho brzo zbavim. Ale mělo jsem sen, kde se mi zdálo, že pokud neohluchnu, nezbavim se toho. (Nefunguje jako brzlík) - další zklamání. Jo. Nemám náladu to věčně poslouchat. Je to vážně hrůza. Osmej měsíc. Přišli konečně na to, že je tu stále pořád ještě mrtvé embryo. A vytáhli ho. Píchli mě kleštěma do nosu. Děsná bolest. Mám hrůzu. Když sem zrovna nespalo, slyšelo jsem, že potratila, že došlo k potracení plodu. A těhotenství bylo neřádně ukončeno. Takže já vlastně neexistuju. Sourozenec zůstal vývojově embryo a já ve svém 8. nitroděložním životě jsem potraceno.., asi omylem. Nevim, jak zvenku, a řeklo bych, že velikost břicha odpovídá těhotné osobě. Tak vážně nevim. Asi se nechaj překvapit
Devátej měsíc. Začíná mě svědit noha, potřebovalo bych se podrbat. A bolej mě záda od toho, jak tu jsem furt zkroucené. Nastává porod, který raději přeskočím. Stejně neví. Nemám ani krapet páru o tom, co se se mnou dělo. Bylo jsem v bezvědomí. Mimochodem, voni taky neměli ponětí, vo co go. ..dál už je to vo ničem.. Pokračuje peristaltika na prvý koule. Brečim. Mám proč.Kapitola třetí
Still don't know wo co go, že by mi někdo řek, co a jak.., jako neobtěžovali se. To mi připomíná přísloví Práce kvapná málo platná. Nemám náladu se teď zabývat vývojovou psychologií. Ani mojí a ničí ostatní. Asi to dneska zabalim. /Kdyby to tenkráte zabalili Ti, tak mohlo bejt všechno jinak, atd., vyžral by to někdo jinej. Jinej chudák. Jsem peristaltika, nedržím žádný slovo ani odpor. Snažím se uniknout odpovědnosti. Na nic se nevázat, nenavazovat kontakty s žádným střevem. Tlustym či hubeným. Čistým nebo smradlavým. Je jen na mně, s kým se dám do hovoru a koho na svoji stěnu měkkou nechám působit. Pohybuju se rozvláčněně a stále myslim na to, jak se dostat pryč ze svýho těla. Konečně. Otvorník má otevřeno pouze pro střevní výmely. Smůla. Opětovně. I každý hovno je nakonec vyslyšený, když řekne:
"Chci pryč, chci zmizet." Někdy se dusím.
Škrábe mě na prstech levý nohy a lechtaj mě vlasy na krku a smrdim. Nemám nic na práci, co by můj život naplňovalo něčím plnohodnotným. Nebo alespoň hodnotným. Nenaplním svý sny. Nikdy se nepodívám ven.
Kapitola čtvrtá
Až se stanu něčím, o čem budu alespoň přesvědčen, dalo by se použít kritiky osobní politiky?
Čáry na ruce, čáry osudu..
Mám tiky. Různý. Do někoho vrazit ramenem, podtrhovat nohu, dívat se na hodinky, i když je nemám na ruce, někoho odezřívat, vycházet z okolností. Pohyby.
Čáry jako čáry. Spíš jsou to takový křivý rovnoběžky spojený s kolmicí, dál tři rovnoběžky nepravidelné délky proťaté dalšíma třema rovnoběžkama nepravidelných délek. Můstek rovnoběžek!
Roky znaky života. Rybka rybka rybka rybka. (Jen útržky. Never minde.) A co mi to do hajzlu roste z hlavy za slámu? Kdybych to bejvalo vědělo, mohlo jsem to kouřit. Takové zabudované vybavení
Jenže to jsem tehdá tuhle slámu na hlavně nemělo. Zmodralo jsem. Oni ještě v šoku, co se děje, takže se nedivte, že žádná chyba, teda pomoc doposud nepřišla. Sem bylo úplně modrý.:::!! Souvisí s hemangiomen atd. Těma kleštěma, jak jsem dostalo v tom místě. Já fakt toho víc nevim, prostě neřeknu.. Vigilní koma je vigilní koma.. Holt. Pamatuji si snad jen, že jsem slyšelo, ale nevnímalo. Divný, co?
Pak se mi snažili změřit tlak tim dospělým manometrem. Mělo jsem malou ruku.. Tak to zkoušeli na krku.. Že prej tam je taky puls. ???? Multifaktoriální tož poporodní úraz. Jo, ale nekoktalo jsem. Taky divný, co?! Bylo by to ode mě přes příliš, zeptat se tě, co mi to děláššš??????? :-()-:
Jsem novorozenec. Kojence přeskočim jako pes, neboť je to taky o ničem... Mlíko no. Fuj, blivajs.. Sunary. Dudlíky... Že sem nechcíplo..., ach jo.
Mám těch blivajsů plný kalhotky plenkový.., teda plíny. V minulý době to ještě nežraly no. A bobky mám z toho, když slyšim... jídlo!!! Peris zátěžtaltika, co?
Je jednoduší jít spát než sledovat okolní svět. Du spát, dokud můžu. Až 20 hodin. To jo. Ale o kvalitě nemluvim. Du spát.