Bylo ráno 23. června a nad přeplněnými ulicemi Kuala Lumpuru se válela hustá oblaka smogu. Slabý vánek se statečně pustil do předem prohraného souboje s masou páchnoucích zplodin, které místy tvořily téměř hmatatelnou vrstvu, ale vzápětí se vzdal a odletěl kamsi na předměstí oblažovat Malajce žijící pod hranicí chudoby a pro mnohé z nich byl prvním a zřejmě taky posledním příjemným překvapením, které jim život uchystal. Přestože bylo teprve půl deváté, začínalo panovat nesnesitelné vedro. Ostatně, co jiného taky může člověk očekávat od místa ležícího pouze několik stupňů od rovníku. Prodíral jsem se hustým davem lidí, těšil se z jeho příjemné anonymity a směroval své kroky k místní chloubě - obrovským mrakodrapům, nyní nejvyšším budovám světa. Dosti neobvyklé panorama v pásmu banánových republik, ale zahraniční investoři, přilákaní bůhví čím, dokážou divy. Dvě ocelové hory se hrdě tyčily proti modré obloze jako dvě vzdorovité věže babylonské, postavené na odiv samotnému bohu, který se už holt bude muset smířit s tím, že se mu experiment na planetě Zemi jaksi vymkl z rukou. Bohužel jsem neměl čas opájet se důkazem lidské vynalézavosti a možná také našeho lehkého sklonu k megalomanství. Dnes mě čekala práce. A rozhodně se nemělo nejednat o čištění okapů či snad kosmetiku podlahových krytin.
Zakázku obnášející pečlivé přípravy a následnou akci, na jejímž konci bude jedna mrtvola a spousta otazníků, jsem dostal asi před třemi měsíci. Kdo, kdy a proč mě kontaktoval, si raději ponechám pro sebe. Čím méně toho člověk ví, tím se může cítit bezpečněji. Ostatně jediná věc, která mě v konečném důsledku zajímá, je cifra, která přibude po úspěšném ukončení spolupráce na mém kontě. A tentokráte to měla být částka skutečně velice slušná. Zdála se mi dokonce lehce přehnanou. Co může být těžkého na odpravení programátora a hackera v jedné osobě, i když zřejmě nejlepšího na světě? Ovšem hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.
Suverénně jsem vstoupil do dvojčat, a jako bych se oním pověstným armstrongovským krůčkem ocitl v říši za zrcadlem. Čistý a chladivý vzduch, zas a znovu proháněný útrobami klimatizace, husté koberce, lidé oblečení podle poslední módy. Celkový dojem kazila pouze ochranka, bůh ví, proč oděná do tropických uniforem. Holt jiný kraj, jiný mrav. Rozhodl jsem se tím raději nezaobírat. Momentálně mě musely zajímat jiné věci.
Mým největším krédem v této chvíli byl moment překvapení a téměř dokonalé znalosti o struktuře budovy, které jsem načerpal z plánů a fotografií. Všechny materiály mi chvála bohu byly dodány ve chvíli, kdy jsem se rozhodl zakázku přijmout. Nemusel jsem se tedy zdržovat žádným pátráním v encyklopediích zeměpisu, moderní architektury a kdoví kde ještě. V tomto ohledu byl můj klient sympaťák.
Ale času nebylo nazbyt. Cíl by měl, ostatně jako každý den touto dobou, ťukat do klávesnice kdesi v suterénu budovy. Ve své pracovně pobýval zásadně sám, beze všech rušivých elementů. Zdánlivě snadné - stačí přijít do pracovny, pif a je vymalováno. Ovšem do suterénu vedla pouze jedna cesta, a to výtahem nacházejícím se až za detektory kovu a několika desítkami členů ochranky. Nechtěl bych vidět, co by se stalo s člověkem, po jehož průchodu by detektor jenom pípnul. Tito lidé totiž vypadali na chlapy, kteří vytahují bouchačku, i když jim v sámošce špatně vydají. Ale žádný problém není neřešitelný. Co jim totiž stvořitel přidal na svalové hmotě, musel také logicky někde ubrat. Stručně řečeno, o teorii relativity, případně o dekadentní poezii byste si s nimi moc nepopovídali. Stačilo by tedy vyvolat nějako nestandardní situaci a tito muskuloidni primitivové by začali v panice pobíhat dokolečka a hledat někoho s IQ nad osmdesát. A právě k vyvolání tohoto stavu mi měla posloužit věcička prozatím pevně zavřená v mém kufříku.
Prošel jsem proto halou, usmál se na pěknou úřednici i na škaredého vojáka a s elegancí španělského granda vplul na toaletu. Taky jste si všimli, že kvalita restauračních zařízení je přímo úměrná kvalitě toalet? Pokud tady někde byl bufet, z obavy o přečerpání účtu bych si neobjednal ani sodovou vodu. Měl jsem totiž dojem, že peníze získané prodejem veškerého vybavení by vynesly na slušnou vilku poblíž Francouzské riviéry. Zlato a mramor, to byly hlavní, a ne-li jediné látky, které se rozprostíraly okolo mě. Být mladší, pověsím řemeslo na hřebík a budu sem vozit turisty z východní Evropy.
Ale momentálně jsem bohužel nebyl pánem svého času. Odemknul jsem kufřík a umístil svůj trumf do větrací šachty. Měl jsem zhruba deset vteřin, abych nepozorovaně zmizel z toalet a připravil se na velké finále. Vyšel jsem však klidně a, jak doufám, přirozeně a pomalou chůzí plynule pokračoval k detektorům kovu. V tu chvíli to začalo. Dýmovnice, umístěná v šachtě, dělala čest svému jménu. Na stropě se rozsvítilo červené světlo a jekot alarmu rozříznul vzduch. Požární poplach se neminul účinkem a vyvolal u ochranky budovy očekávanou reakci. Nojo, kdyby si ho alespoň jednou ročně zopakovali i s patřičnou instruktáží na střední škole, nemuseli teď pobíhat po hale jako smyslů zbavení. Najednou se odevšad vyvalily desítky hasičů, dychtících nalézt epicentrum požáru a zasloužit si tak měsíční mzdu. To byla moje chvíle. V nastalém zmatku jsem prošel detektorem. Slabého zapípání si pochopitelně nikdo nevšiml a mé kroky automaticky zamířily k výtahu do suterénu. Ovšem tam na mě čekalo velice nepříjemné překvapení. Na stráži tam totiž zůstal stát jeden voják. Těžko říci, zda byl tak chytrý, nebo tak hloupý, ale já bych si vsadil spíše na druhou možnost.
"Go back sir, wrong way," oslovil mě lámanou angličtinou. To mě pouze utvrdilo v přesvědčení o jeho naprosté duševní impotenci, a proto jsem se rozhodl, že spíše nežli diplomacie se zde uplatní hrubá síla. Má pěst zasvištěla vzduchem a zastavila se až o bradu nic netušící hory svalstva. Padl k zemi jako podťatý. Ne že bych měl takovou sílu, ale pro tyto případy jsem byl vybaven mosazným boxerem. Ovšem co čert nechtěl, při tomto bohabojném počínání mě spatřil jeho okolo probíhající kolega. Poslední, co jsem kdy slyšel, byl výstřel z jeho služebního koltu.
"Do prdele," procedil jsem skrze zuby a praštil do klávesnice. Co jsem udělal zase špatně? Všechno vypadá výborně, a potom mě oddělá jeden okolo běžící blb s přesnou muškou. K čertu. Už nad touhle misí sedím přes tři hodiny, a pořád ne a ne zabít tupého programátora.
No, co se dá dělat. Řím taky nebyl postaven za den. Myší jsem najel na ikonku "load" a stiskl enter.
Bylo ráno 23. června a nad přeplněnými ulicemi Kuala Lumpuru se válela hustá oblaka smogu...