Modré nebe, jak v obrazech nakreslené
nad hlavou jeho tiše proplouvalo,
kvítí, jímž jsou sny zkrášlené,
pod jeho nohami, radostně rostlo.

Šedivé budovy a zlé úsměvy,
ty se k radostem, těm samovolně přidávaly.
Kam se však jeho láska poděla?
Ta, slovy nepopsatelná, která ho milovala.

Všeho tam bylo dosti, mraků,
květin, šedivých budov a zlých úsměvů,
Vše, co si jen člověk může přát, tam bylo
přesto, přesto v jeho srdci lásky chybělo.

Už dávno na zemi prohýřené spala,
v plno květech tam ležely krásy její
donesené jeho múzou, kytici hřbitovní.
K její nádheře, ani ta nestačila,
zlostně splacena trpkostí a žalem.
Sen o lahodném živote, skončil spálen.

Každá sudička, jež ji znala, pro ni zaplakala,
všechny, jen on bez breku přešel,
bolest v hrudi, v srdci ztrápeném, zůstávala,
dítě sic milovat nemůže, ale on smutněl.

Náhrobní kámen, jejím jménem skvěl,
vyrýti jej nemohl a dopsati,
jak milována byla jím, také ne, žel.
Zůstal se smutkem, jenž se neztratí,
ač již na hroby pel zimní párkrát spadl
a tak se z rána k posteli její vkradl,

aby písmem lesknoucím k ní své jméno připsal.
Dlouhá cesta jej čekala, nekonečný bál,
složil tělo své vedle jejího lože,
nezmohl nic jiného, vždyť ji miluje...