Múza
(jedné tvrdohlavé sebekritičce)

Nebude to z᚝, nebude to žal,
ten co mě k tobě tak připoutal.
Snad jen vděk za ten sen,
zůstávající v mysli nezměněn.

Ač se již dávno na obloze slunce klene,
a nic tak pěkného mi do dne nepřivane.
Ty múzo má přišlas,
odešlas a přesto zůstaneš.

Tančíš na bálech jiných očí,
já vinen jsem, jen jestli mé pohledy,
se k tvým nohám pootočí.
Ne, prosím neotáčej se ke mně zády.

Sice jsem tě nyní pln více,
jak ale popsati krás tvé líce,
když sama mi k něžnosti slov bráníš
a polibkem svým kouzelným si mě nepodmaníš?

Jak zobraziti krásu tvou,
když ani básníci silou slov nadaní,
neopěvovali žádnou tobě podobnou?
Na líbeznost múzy tyto slova nestačí...

Múzo má, by tě nemohu v mysli ctět,
nejsem nepřítel tvé síly,
kousky z tebe ve mně zbyly,
a v těch tě prosím: vra se a hleď.

Byl jsem pro tebe břímě, co tíží,
jak řece v toku hráz,
"Nech, nech mě a mohu dál téci,"
Chtělas a já jen stál.
Z kamení, jež studené bez citu je,
těžké svou tíhou sobě nesnesitelné.

Proto jsem tě musel nechat jíti,
já byl jen ten co tvým životem proletí
a neměl jsem dost té zlosti,
abych prolétl a nechal špatnosti.

Tak se vra, by to bude jen chvilička
zanevřeš-li na mě nebo ne
stejně ve mne zůstaneš
a já na tebe budu myslet, múzo moje maličká.