Až jednou, drahý,

z papírových kapesníků
poskládáš křídla továrnám,
co v letu slibům uhýbají,
něžně hladí studenou zem,
když v noci usínám...

až příště, drahý,

schováš střepy trámů
mezi slzy továrních oken,
s němým pohledem ve tváři
slepíš mou duši v leporelo
pohádek a neposedných snů...

nepřijde už příště, drahý...