Když jsem naposledy viděla svět kolem sebe, byl plný šedi a lidí s výrazem vraha. Depresivní prostředí. A moji páni rodičové si myslí, že se v tom dá žít. Ovšem to se přepočítali, já už si naplánovala svůj život po svém. Netušila jsem, co mě čeká, ale kdybych to tušila, asi bych nikam nešla. Jmenuji se Elissa Parker, bydlím v malém domečku poblíž Londýna. Teda abych byla přesnější bydlela jsem, nyní je ze mne bezdomovec. Žila jsem šťastný život, ale to bylo tak před pěti lety, tehdy žil ještě i můj otec Heatclif Parker. Po jeho smrti se má odporná matka opět vdala, vzala si Lorda Mortense. On je velevážený politik. Postavení bylo pro mou matku vždy důležité, milovala drahé šaty a hlavně se ráda chlubila svým přítelkyním. Nenávidím ji!! Nikdy ji nezajímalo, co potřebuju já. Ale zpět k tomu co se událo, když jsem odešla z domova. Bylo kolem půl osmé, šla jsem kolem opuštěné zastávky. Připadlo mi to skoro jako z nějaké hororové scénky… všude kolem byla tma, jen lampa u zastávky svítila. Nic kromě mého dechu nebylo slyšet, cítila jsem chlad, opravdu je to jak z knížek Kinga. Přidala jsem do kroku. Jenže to nestačilo. Někdo stál za mými zády, cítila jsem ho. Byla to neobyčejná vůně, něco jako cukrová vata, možná sladší, určitě nový druh parfému. Zastavila jsem se a on také. Cítila jsem sladký dech na krku. Když promluvil, jeho hlas byl ten nejkrásnější, co jsem kdy slyšela, jako by zvonilo spoustu zvonečků. Co jsem naposledy zaregistrovala, byla jeho slova „neboj se, holčičko, bude to jen chvilka.“ A prokousl mi krk, stačila jsem zaregistrovat okolí a omdlela jsem, krev nesnáším.
Žiju? Dýchám, to znamená, že žiju. Byl to jen sen, určitě se mi to jen zdálo. Takový tvor existuje v knížkách od Stephenie Meyerové a z jiných příběhů. Musela jsem usnout a tohle byl sen. Snažila jsem se probrat, ale nešlo to. Něco mi drželo víčka, byla hrozně těžká. Rukou jsem si sáhla na krk. Přejela jsem od šíje dopředu. Po stranách bylo cítit mokro a lepkavo a také dvě ranky ze kterých tekla krev. Někdo se ke mně přisunul… Opět byl slyšet ten zvonečkový hlas: ”Pij děvče, pij.“ Nic jiného mi nezbývalo, lokala jsem tu příšernou tekutinu, nevím, co to bylo. Mělo to kovovou příchuť. Cítila jsem, jak se ode mne odklání. Slyšela jsem jeho kroky, odcházel. Byla jsem sama. Zkusila jsem si sáhnout na víčka. Oči jsem měla zavázané zřejmě provazem. Sundala jsem ho a otevřela oči. Místo, kde jsem byla, bylo jiné, po zastávce ani stopy. Kolem mě byly odpadky, stěny budov byly zašedlé. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se mi stalo. Opravdu to byl Upír? Takový tvor existuje? Není smyšlený? Vstala jsem a dostala jsem hlad. Vyšla jsem z uličky, kde mě ten tvor nechal ležet. Ulice byly osvětlené lampami. V protější ulici stálo rychlé občerstvení. Šla jsem rychle k němu. Stál tam mladý kluk, docela fešák. „Máte přání, slečinko?“ zeptal se mě milým hlasem. Dala jsem si hot dog s kečupem. Ani nestačil vychladnout a byl v mém žaludku. Můj hlad to ale nezahnalo. Spíše jsem měla ještě větší, tomu jídlu chyběla chuť. Najednou jsem ucítila něco, co mě přivádělo do extáze. Vůni, kterou jsem předtím už cítila, ale nevnímala ji. Otočila jsem se a viděla ležícího muže. Šla jsem k němu. Byl celý od krve. Nevěděla jsem, jestli mu mám pomoct, ale pak jsem to cítila víc než předtím… ta vůně byla krev. Klekla jsem si a olízla jsem mu tvář, která byla zakrvácená. Ta chuť byla tak neskutečná. Svým jazykem jsem mu očistila ránu, potom jsem zavolala záchranku a zdrhla jsem. Schovala jsem se do nedalekého domu. Po zdi jsem se sesunula dolů. Co se to semnou děje? Pane bože.
Uplynula minuta, hodina, či víc? Najednou jsem začala cítit bolest. Šlo to od dásní. Ta bolest byla neskutečná. Potřebovala jsem zrcadlo. Rychle jsem vstala a šla jsem hledat čerpací stanici. Ulice byly prázdné, záchranka zřejmě toho pána už odvezla. Šla jsem rychle, byla jsem ráda, že v ulicích není ani noha. Na veřejných záchodcích byl neskutečný smrad, něco mezi zkaženými vajíčky a sirovodíkem. Vzala jsem si kus toaleťáku a umyla si jediné zrcadlo, které tam bylo. Bolest byla šílená. Rozevřela jsem rty a úlekem jsem málem omdlela. Moje zuby nevypadaly jako mé. Byli až moc bílé, rovné a moje špičáky rostly, převyšovaly ostatní zuby. Proto ta bolest. Na mém obličeji mě zaujalo i něco jiného, staré jizvy od zranění zmizely, moje kůže byla hladká a dokonalá. Moje oči taky změnily barvu, z modrých studánek byly najednou černé. Vyděsilo mě to. Zkontrolovala jsem zbytek mého těla, z kůže mi zmizelo veškeré opálení, na světle mi pokožka zářila. Moje ochablé svaly jakoby posílily, obzvlášť na nohou a rukou. Krk byl opět dokonalej, žádné stopy po kousnutí. A na šíji jsem cítila jemné šimrání, když jsem se natočila na zrcadlo, viděla jsem tyrkysové tetování. Vypadalo to jako jemné kytičky či spirálky. Musela jsem to vydýchat… tohle opravdu není možný. Jsem upír? Já?
Ze záchodku jsem utíkala, no utíkala, vypadalo to jako chůze, ale během vteřiny jsem byla o půl míle dál. Bylo to parádní, konečně jsem nepotřebovala žádný dopravní prostředek, prostě jsem se mohla spolehnout na svoje nohy. Vrátila jsem se pro svůj vak. Převlékla jsem si zakrvácené triko. Vyrazila jsem na cestu. Potřebovala jsem získat nějaké informace o upírech. Rozhodla jsem se ve vteřině, půjdu k radnici a půjčím si něco z archivu. Musím zjistit, zda se tu v městské kronice zmiňují o nočních tvorech. Cítila jsem, že jde na mě zase hlad. Potřebovala jsem se nakrmit. Ale kde? Ulice byly prázdné. Musela jsem jít na náměstí, zde bylo plno hospod. Sedla jsem si ke kašně a čekala…...........