Sama
Je ráno. Zase ráno. Slunce se dere do oken a ona leží na posteli a dívá se do stropu. Co se to vlastně stalo za ty roky, kdy spolu žijí? Otočila se na bok, aby se schovala slunečním paprskům. Jen ještě na chvilku zavřít oči a nevnímat realitu. Proč vstávám sama a kde je vlastně on?
Slunce neodstrčíš ani se neschováš, snaží se dostat pod víčka. Ještě jen chvilku nebýt na světě a ponořit se do snů. Do snů? Má ještě vůbec nějaké a nebo už se všech vzdala? Natáhne ruku na polštář, aby se dotkla tepla, pokud tam po něm ještě nějaké zůstalo. Pod prsty cíti jen chlad, už je to dlouho, co odešel. Má svoje zájmy, své záliby, na které ona neměla po dobu jejich společného života čas. Nemusí ráno vstávat, aby dětem chystala snídani. Nemusí pospíchat, aby stihla uvařit, vyprat a připravit všechno. Všechno všem, on na to neměl nikdy čas.
Otočila se na záda a otevřela oči, už nedokáže usnout. Dívá se na stropu a najednou si uvědomila, že má čas, spoustu volného času a neví co s ním. Začíná den a jí připadá prázdný. Cítí to prázdno, zavře oči a potichu zašeptá, sama pro sebe -"nechce se mi žít".