1. 1. 2003
Začíná novej rok. Už dlouho je klid.
25. 1. 2003
Myslel sem, že už to přestalo. Nepřestalo. Ty sny se zase vracej. Sou to ty samý sny jako předtím. Ty sny, kerý mě přivedly na okraj sil a pak zase ustoupily. Vždycky mě pohltí ta jakoby živá tma a odnese mě do toho chrámu, kterej je zesvěcenej nelidskýmu a zvířecky zvrhlému božstvu, zachycenému rytinami ve zdech. Nesrozumitelný runy a ďábelsky se proplétající obrazy. Chrám je zvenčí obklopen aurou temného poznání minulosti, kterou lidstvo nepamatuje. Ocitnu se tam jako divák a scéna, která se mi začne odehrávat je tak živá! Ten mokvající kamenný oltář s malinkou soškou v pravém horním rohu, na kerým leží nějaký tělo, který bohužel nepoznávám! Ale s děsivou mrazivou jistotou vím, že kněz sklánějící se nad temným kusem kamene jsem já. Zpívám nezřetelná slova. Nemám nejmenší šanci na spánek. Bojím se usnout. Bojím se zavřít oči i přesto, že mám víčka tak těžký. Bojím se pohnout, aby postel nezaskřípala. Na zádech cejtim ledovej pot. Když už je den a já vstanu, crčí ze mě proudem. Na pyžamu sem nenašel jedinej kousek suchej. Na nočním stolku odpočívá matně lesklej kuchyňskej nůž. Můj uklidňovač. Bojím se usnout. Ty SNY jsou zpátky?
28. 1. 2003
Dneska sem byl u svýho psychiatra. Snažil se mě uklidnit a dal mi nějaký prášky na spaní.
29. 1. 2003
Bojím se ty prášky vzít. Nemůžu si dovolit usnout. Ležím na posteli a koukám do stropu. V pravým rohu je pavouk. Vypadá zlověstně velkej. Myslí mi nyní letěj slova, kerý jsem jako kněz zpíval ve chrámu. Nedokážu je písmeny vyjádřit. Tajemství se nesmí prozrazovat a Velký si své stoupence hlídá.
Strašně dlouho jsem neviděl Marvina. Nevíš, co mu je?
Už tři dny nevyšel z bytu a svítí i přes noc. Zkoušel jsem se na něj dozvonit, ale neotvírá. Bůh ví, co se s ním zase děje?
30. 1. 2003
Zatím nejhorší den. Prožívám muka. Rvu si vlasy a koušu nehty. Nohy si dřu do krve o dřevěný okraje postele. Už skoro nemám sílu psát. Vím, že budu muset udělat to, co sem viděl ve snu. Zdá se mi, že stěny se zmenšujou a ve dveřích stojí kostra. Když sem otevřel šuplík u nočního stolku, zdálo se mi, že na jeho dně je srdce. Začínám bláznit. Překročilo to hranici únosnosti. Musím to vyřešit. Už brzy...
Když Clarice přišla z práce domů, našla Bena v posteli, jak leží na břiše. Jindy bílé prostěradlo zářilo dnes karmínovou červení. Když ho otočila, ztuhla. Pět vteřin. Deset vteřin. Mozek odmítal uvěřit. Vzpínal se. Clarice omdlela a Marvin zavřel šuplík.
2. 2. 2003
Už zase můžu spát. Je nádherný, když zavřu oči a nechám se unášet sladkým spánkem do uklidňujícího nekonečna nevědomosti, ve kterým svítí jako ostrov naše planeta...