Dívej, bílé nekonečné pláně
smutnými slovy zasněžené.
Vločky snášejí se na mé dlaně
v téhle situaci bezútěšné.

V rukou v slzy se mi mění,
oplakávající moje prsty
v kterých dávno citu není.
Nedokážou zahřát svými slovy.

Kdysi tak v psaní básní zdatné
teď jen břímě, které dále nechci.
K čemu jsou mi v zimě platné
ať odlétnou, jak ti ptáci lehcí.

Ruce cizí, mrznou tady v zimě.
Žalostný úsměv ve svém dechu
snažím se marně loudit ze mě.
Nerozmrznou, snaha bez úspěchu.

Svým veršům už já nerozumím,
z herbářů ztratila se jejich vůně.
Psaní slov bylo jediné, co umím,
snad jen z toho báseň stůně.

Napíšu pár veršů posledních
na každou vločku sněhovou.
Dřív než mi v mých dlaních
křehká slova navěky roztajou.

Poslouchej, bílé nekonečné pláně
smutnými slovy zasněžené.