Po nábřeží mírným krokem,
vnímej jen to, jak Tě ovívá teplý vzduch odstínu meruněk;
Slyším hlas klavíru hrát jen pro mě,
v tom pohlaď pískovcový sloup hořký,
nepatrné praskliny a pukliny napoví, že šrám již utrpěl;
Teď můžeš jít dál ...

... kolem holubů. Jsou snad líní před Tebou uletět nebo je jen tíží přítomnost lidských druhů jejich?
Jen tak lehce odběhnou k zahrádce místní kavárny,
jeden peří ztrácí, jeden zrak, jeden snad naději?
Na té zahrádce sedí lidé, nevnímají tvůj pohled, otázky;
Uvědomíš si, že sám nevíš, jestli je to výhoda jejich nebo spíše tvá;
Jediná Tě zpozoruje osoba, Mámení;
Krásné šaty, drahý úsměv;
V tu chvíli v neutěšitelný pláč propuká;
Stává se člověkem?

Jako celá věčnost ten okamžik zdá se být,
však Slunce ani o krok nepohlo se;
Z nábřeží sleduješ, jak se na hladině řeky lipové květy a listí pohupuje a proud jej lehce odnáší,
i přes to, že se jakoby snaží vrátit zpět na břeh;
Strach z neznáma;
Moucha slunící se na listu topolu, kdykoliv ulétává na pařez po mladém javoru,
který sice již není,
ale pařez jeho stále jest ...

Opouštím pomalu nábřeží přemýšleje, jak může vypadat nostalgie;
Je to rezavý okap rohového domu, vnímám jen rez a břidlici a paprsky a vůni sazí,
jak kominík na střeše jemně vymetá, aby se kamna mohla nadechnout ...

Staré zelené kolo se zašlým zvonkem je jen tak opřeno o zeď měšťanského domu;
Jak dlouho zde čeká?
Jak dlouho zde ještě čekat bude?
Šrám na rámu od řetězu poutajícího kolo k bleskosvodu nakonec změní se v řez,
poutat už jej nikdo nebude ...
 
Opouštíš město;
Jdu po lemu rozpraskané silnice vedoucí kolem hradeb stoletých;
Všude kol začíná být pusto,
jen v dálce uprostřed cesty,
oči březí kočky, jedenáct životů,
tak dlouho, tak krátko Tě znám ...