Celý svůj život rád bych zavřel do krabice
Prohry a bolesti necítil bych více
Ani zoufalství jediné slzy
Již setřel čas snad příliš brzy
Po našem hovoru z telefonního sluchátka.
Už nikdy nevrátila by jarní pohádka
Tvůj úsměv a pohled tvých očí
Do mých snů, které tak špatně končí.

To místo u stanice tramvaje
Kde jsem tě viděl naposledy
Už dávno přece jiné je
Nemám, kam bych se vrátil tedy.
Tak už to chodí, všechno se mění
A každý rok vadnou nové šeříky
Nic zvláštního na tom není
Tak k čemu mé pády a výkřiky?

V dopise schovaném za záložkou v knize
Znějí mi náhle tvoje slova cize
Tvé číslo už se mi ztrácí z paměti
Myslím, že osvobodil jsem se z tvého zajetí
Málokdy o tvé tváři zdá se mi
Dokázal jsem si najít pevné místo na zemi.
A přece jen pro tebe ráno zpívají slavíci
A nelze, nelze zavřít krabici.