‚DEN 235.
Nebyla to volnost, která mi dala procitnout. Volnost mě opájela, zas a znova mě nechávala zažívat ten nekonečný pocit štěstí, který i uprostřed holé pustiny působil jako nejsilnější droga. Volnost otupovala. Kráčel jsem vpřed a nebylo nic, co bych nedokázal.
Byla to až smrt mých snů, která mi otevřela oči. Teprve v tu chvíli jsem pochopil, co má cesta doopravdy znamenala.
Nebyl jsem vyslán, abych nalezl Lyzium. Lyzium bylo jen sen, sen, který neexistoval...Ne takový, jaký nám ho nalhali. Našel jsem jen trosky Kaple, která byla kdysi zvána tím jménem. Žádné odpovědi...žádná spása.
Od svého dětství jsem žil těmi sny, kterými nám vymývali mozky při mších. Iluzemi, jimiž nás poutali k sobě. Já jediný jsem byl ochotný za těmi sny jít...a tak jsem se stal vyvrhelem. Opovržení a nenávist mě pronásledovaly kamkoliv jsem se pohnul. Ale já se nevzdal; dál jsem bojoval, za to, aby se sny staly skutečností. Chtěl jsem najít ten vysněný ráj a zachránit umírající svět...Až mi nakonec dali možnost – a vyslali mě, abych ho našel.
Vyslali mě na moji smrt.
Kráčím dál, Lyzium jsem nechal za zády. Došlo mi jídlo a voda vystačí už jen na pár hodin. Zvláštní, najednou se cítím lehčí než kdykoliv předtím. Možná, že teprve tohle je to spasení...že teprve když nemám co ztratit, jsme skutečně volný...
Nenávist však pořád zůstává. Zradili mě...všichni mě zradili.
-konec zápisu č. 127.“
xxx
Sirény dál rozechvívaly potemnělou krajinu svým pronikavým ječením. Během pár minut padla noc. Jediná Kaple zde dál stála jako zářivý maják, osvětlená bílým a modrým světlem reflektorů. Zástupy uprchlíků spěchaly z posledních sil vpřed, ačkoliv bylo jasné, že se k hlavní bráně už nemohou dostat včas.
Malá osada přilehlá k mohutným zdem Kaple se pozvolna nořila do temnoty. Jedno za druhým domovní světla zhasínala, až zůstaly svítit jen reflektory umístěné na plechovém opevnění. Namířené ven do pustiny, osvětlovaly hluboké obranné příkopy, jimiž byla zeď obehnána ze všech stran.
Z vyvýšené plošiny na jedné ze zdí nahlížela Eliss za ploty Kaple. Poslední otrhanci se právě tlačili skrz vstupní portál na široké prostranství, nyní přeplněné až k prasknutí. Všechno to už příliš dobře znala.
Když zvon odbil jedenáctou, mohutná ozubená kola uvnitř hlavní brány se roztočila a vrata se začala zavírat. Černě oděné hlídky již stály na svém místě a se zbraněmi namířenými na zvětšující se dav bránily komukoliv dalšímu projít.
„Kaple je uzavřena. Odejděte a přečkejte noc v míru,“ ozývalo se z megafonů. V davu okamžitě propukla panika. Nářek a prosby byly však rychle přehlušeny agresí. Několik odvážlivců se pokusilo vyrazit vpřed a probojovat si cestu do Kaple. Když se nezastavili ani po sérii varovných výstřelů, padli mrtví o pár metrů dál. Jedna kulka na jednoho uprchlíka – víc si strážní nedovolili plýtvat.
Občas se ozvaly výstřely i z druhé strany, ty však byly většinou rychle umlčeny. Jen zřídka trvala přestřelka víc než minutu. Žádný uprchlík se nedokázal vyrovnat vycvičeným strážcům Kaple.
„Každý den...pořád víc jich přichází. Pořád víc jich zůstává venku...a umírá“ zašeptala mladá dívka, která stála vedle Eliss a sdílela s ní ten hrůzný pohled, „Teď už nosí i zbraně.“
Eliss se probrala ze zamyšlení. Natáhla se k terminálu a otočila ovladačem, který rudě zářil na ovládacím pultu. Panty na vstupních dveřích bezpečně zapadly. Osada byla neprodyšně uzavřena ve stejnou chvíli jako brány Kaple – stejně jako každý večer. Obranné stroje byly aktivovány a po zbytek noci nedovolily přes val nikomu projít, dovnitř ani ven.
„Jak dlouho...než jich přijde tolik, aby se dostali dovnitř...?“ šeptala dívka dál a ruce se jí třásly.
Dřívě by se ji Eliss snažila nejspíš utěšit. Teď jí jen bezeslova sevřela ruku. Nebylo co říct.
„Slyšela jsi už, proč utíkají?“ dívčiny oči se na ni otočily. Byly plné slz.
„Říkají...že Kaple na východě jedna za druhou mizí,“ zašeptala ochraptěle.
Zvěsti o zničených Kaplích. O vypálených ruinách plných mrtvých těl – kněží, poutníků i vojáků, vždy bez rozdílu. Pokaždé přes noc, bez varování, bez náznaku nebezpečí. Bylo to celé bláznivé – nemyslitelné! Kdo jiný než Kaple se o sebe dokázal postarat? Kdo jiný měl tolik síly, aby se nemusel bát žádné hrozby.
A přesto mizely. Jedna za druhou.
„Tohle jsou uprchlíci z Lorenn,“ dívčin hlas se klepal strachem, stejným strachem, který se vkradl do srdcí všech obyvatel Soiree.
„Běž se vyspat, Jenn,“ řekla Eliss jemně a snažila se ignorovat to, co naznačila – že Lorenn byla nejbližší Kaplí směrem na východ, „Nemysli na to. Chlapi se o nás postarají. Sem si nikoho nepustíme.“
Dívka jí pevně sevřela ruku, a pak se s posledním pohledem na nádvoří Kaple otočila a seběhla po schodech dolů. Eliss ještě chvíli stála na místě a sledovala hučící dav, který se dál tísnil před neprodyšně uzavřenou branou. Pokaždé, když vyšlehl blesk, bylo shromáždění větší. Mohlo jich být okolo dvou stovek – a stále další přicházeli. Kolik jich nepřežije tentokrát? Polovina? Víc?
‚Jak dlouho, než jich přijde dost, aby se dostali dovnitř...?‘ v hlavě jí znovu zazněla Jenina slova a tělem jí projel třas. Jak směšně nyní znělo všechno to nekonečné kázání o Lyziu, o spáse kdesi daleko na východě. Východ už dávno nebyl příslibem naděje - stal se ztělesněním hrůzy.
S vypětím všech sil se donutila na to nemyslet. Zkontrolovala několik přístrojů ovládající závory na bráně, a pak se otočila k odchodu.
Vzápětí se s trhnutím zarazila. Na ovládacím pultu ležela drobná knížka, která tam ještě před chvílí nebyla. Vítr, jenž pronikal škvírami v opevnění, si pohrával s několika vrchními stránkami.
Na malou chvíli ji napadlo, že si ji tu nechala Jenn, tu však zavrhla v momentě, kdy knihu zvedla a nahlédla dovnitř. Papír byl ručně popsaný úhledným drobným písmem. Dívka dokázala sotva přečíst jednoduchou větu, natož souvisle psát.
Náhodně vybrala stránku a začala polohlasně číst. „Den 118. Z Avari jsem vyšel brzy ráno, ještě než se první poutníci začali dožadovat požehnání. Stále jsem jediný, kdo kráčí směrem k horám...,“ hlas jí vzápětí odumřel. V očích se objevila smrtelná hrůza a ruce se rozklepaly. Na malou chvíli byla příliš šokovaná, než aby mohla pokračovat. Pak téměř bez dechu zhltala několik stránek textu.
Když o pár minut později spustila knížku vytřeštěně k boku, nad plání se zablesklo. Bílá záře odhalila její tvář mrtvolně bledou.
Okamžitě vyrazila dolů z opevnění, směrem k bráně do Kaple.
„Potřebuju dovnitř,“ řekla strážím naléhavě, „musím mluvit s otcem Azziem.“
Stráže si ji chvíli netečně prohlíželi. Znali ji dobře, ale po setmění neměli skrz bránu nikoho pouštět – ani obyvatele osady.
„Je to naléhavý, ztraceně!“ zvýšila hlas Eliss.
Malá postranní vrátka se se skřípěním odsunula. Bez dalšího slova vběhla na nádvoří Kaple, propletla se mezi davy utečenců a vstoupila do budovy dveřmi určenými pro kněze.
„Ano, dítě Eliss?“ ozval se ospalý hlas svatého muže v hnědé róbě, „Víš, že zde v tak pozdní hodinu nemáš co pohledávat.“
„Otče Azzio,“ vydechla s úlevou Eliss. Kdyby zde stál kdokoliv jiný než on, okamžitě by byla vykázána, „Já...musím se na něco zeptat.“
„Co to držíš v ruce, dítě?“ řekl Azzio pomalu a upřel oči na její třesoucí se prsty, v nichž svírala drobnou knihu.
„To...,“ ve chvíli, kdy se pokusila vyslovit své obavy, uvědomila si, jak bláznivě budou znít, „To nic není,“ řekla rychle a zastrčila knihu do kapsy u kalhot, „Chtěla jsem se pouze zeptat, otče...ať už to bude znít jakkoliv – nespatřil jste zde v poslední době...Alexe.“
„Alexe?“ zeptal se zamyšleně kněz a očividně se snažil rozpomenout.
„Alexe,“ opakovala pozvolna, a pak dodala, „Před patnácti lety se vydal hledat...Lyzium.“
V Azziových očích se objevilo překvapení...a šok.
„P-proč se ptáš, dítě? Proč bych ho měl vidět?“ zašeptal spěšně.
„Viděl nebo ne?,“ odsekla Eliss poněkud ostřeji, než zamýšlela.
„Ne,“ odvětil rychle on a ani se nestačil pozastavit nad její drzosti, „samozřejmě, že ne. Co se děje, Eliss? Proč se mě na to ptáš?“
Mluvil pravdu. Eliss poznala, když někdo lhal, a otci Azziovi, jedinému knězi, kterému byla ochotna důvěřovat, se nyní v očích zračila jen upřímná starost. Ten šok, když slyšel Alexovo jméno, rychle pominul – a pravděpodobně šlo jen o překvapení z náhle objevené vzpomínky. O nic víc. Anebo v to jen chtěla věřit...
„To nic, otče. Omlouvám se, že jsem tě takto vyrušila,“ řekla mírnějším tónem a skutečně si nyní připadala lehce provinile, „To...všichni ti uprchlíci. Myslela jsem...když jdou všichni z východu...“
„...že Alex bude mezi nimi,“ odtušil stařec a kývl. V jeho očích se objevil soucit, „Stále na něj vzpomínáš, dítě? Byli jste si...blízcí?“
„Nevím,“ zamyslela se Eliss, a pak váhavě přikývla, „myslím, že ano.“
„Je to dlouhá doba,“ pronesl tiše kněz, „Alex byl hrdina, který se bezhlavě vydal do nebezpečí, pro dobro nás všech. Byl to čin nesmírně záslužný...ale kdyby objevil Lyzium – kdyby objevil naši spásu...dozajista bychom to už věděli.“
Eliss zamyšleně přikývla, „Máte pravdu, otče. Jen jsem trochu...zpanikařila.“
„To je tou bouří, dítě. Dnes nahání strach i nejodvážnějším z nás,“ usmál se kněz, „Nic si nevyčítej, sama dobře víš, že za mnou můžeš kdykoliv přijít. Za kýmkoliv z nás. Od toho tu přece jsme – od toho je tu Kaple...“
„Ano, otče.“
Ještě jednou poděkovala a jako ve snách vyšla zpět na nádvoří. Pršelo. Zástupy otrhanců prořídly, většina se už vytratila do stanů či dovnitř Kaple, aby se po dlouhé cestě vyspali. Již jen pár se jich tlačilo před stany a čekalo, až na ně přijde řada na jídlo. Nikdo nemluvil – stejně by nebylo nic slyšet. Noc zuřila a hučení vichřice se zdálo silnější s každou minutou.
Alex...
Kdesi se ozval nezřetelný zvuk výstřelů, který byl rychle přehlušen dalším úderem hromu.
Alex...
Promočená na kost, doklopýtala Eliss k vedlejší bráně a prošla zpět do osady.
Nevěděla, proč knězi neukázala deník. Vlastně vůbec netušila, proč za ním šla. Byla si jistá jen jedním – tou strašlivou předtuchou, která v ní každým dnem sílila. Předtuchou, která nyní konečně dostala jméno...
xxx
‚Lyzium je náš cíl...Spása tohoto zničeného světa...a klíč k záchraně našich duší...‘ hlásal tlumený hlas z rádia v rohu místnosti.
„V Kapli je muž... okolo třiceti let, vysoký, nosí černý plášť a tmavé vlasy,“ pronesl rudě oděný kněz a důrazně pohlédl na vojáka v plynové masce, „Najděte ho a postarejte se o něj.“
„Dle rozkazu, otče,“ kývl obrněnec a pokynul svým dvěma pobočníkům. Společně se otočili a vyšli ven do zuřící vichřice. Na malou chvíli zaplnil místnost strašlivý řev živlu, vojáci však dveře okamžitě zabouchli a znovu se rozhostilo posvátné ticho. Jen hlas z rádia pokračoval v kázání.
Obtloustlý kněz přešel k oknu a vyhlédl ven. Řídící stanice byla umístěna v zadní části hlavního nádvoří a bylo z ní vidět na celý areál před Kaplí. Déšť poháněný vichrem však způsobil, že nebylo vidět ani k nejbližším utečeneckým stanům, natož na hlavní bránu.
Jediné, co otec Grigor spatřil zřetelně, byl jeho vlastní odraz ozářený oranžovým světlem plynové lampy. Přívětivý úsměv, který nosil jako masku při vítání nově příchozích, byl nyní pryč. Jeho tvář byla zamračená, koutky úst svěšené, hluboko zapadlé oči zavřené. Tiše vyčkával a přemítal.
Zazvonil telefon.
„Grigor,“ ohlásil pomalu a s úctou v hlase.
Hlas v telefonu odpověděl.
„Ano, mistře“ kývl kněz a položil sluchátko. Pak se otočil, přešel ke dveřím a aktivoval komunikátoru.
„Zavolejte Ordeita,“ zahlásil do zařízení.
Netrvalo ani minutu a vstoupil vysoký muž s ostře řezanou tváří, oblečený v důstojnickém kabátu. Na klopě se mu blýskal znak nejvyšší hodnosti – zkřížené blesky nejvyššího ochránce Kaple. Postavil se do pozoru a beze slova hleděl na kněze. Přes levé oko se mu táhla dlouhá bílá jizva.
„Na příkaz velekněze je naším úkolem prohledat všechny poutníky a utečence, kteří se zdržují v prostorách Kaple,“ řekl rychle Grigor, aniž by se na vojáka podíval. Stál čelem k oknu a sledoval, jak poryvy větru vrhají proti sklu obrovské kapky deště, „Veškeré předměty, které by mohly sloužit jako prostředek k ohrožení Kaple, budou zabaveny. Kdo odmítne prohlídku, bude vyhoštěn. Kdo projeví sebemenší náznak agresivního chování, bude zneškodněn. Tento rozkaz platí od dnešní noci a provádět se bude vždy o půlnoci. Spoléhám na vaši diskrétnost, kapitáne Ordeite.“
„Slyším a poslouchám, otče,“ poklonil se Ordeit a jeho hlas zaduněl místností. Vzápětí se otočil a stejně jako vojáci před ním, bez dalšího slova odpochodoval do deště.
Grigor stál dál nehnutě u okna a hleděl ven. Zvuk bouře ho jindy uklidňoval. Ne však dnes.
Teď už stačí jen...čekat, pomyslel si a v duchu se ušklíbl. Nesnášel čekání.
‚...mějte víru a buďte jednotní...jenom společně dosáhneme Lyzia,‘ znělo dál z šumícího rádia.
xxx
„Zůstaň, kde jsi! Ani se nehni.“
Dva vojáci se s namířenými puškami blížili k postavě v temném plášti, která bez hnutí stála čelem ke zdi Kaple. Třetí z nich se zastavil v bezpečné vzdálenosti a s puškou připravenou k palbě svítil reflektorem na cizince.
Jeho tmavý kabát vlál ve vichřici. Hlavu měl sklopenou a hleděl do země. Bez sebemenší reakce očekával, až vojáci dojdou až k němu.
První z nich ho nešetrně popadl, otočil a postavil tak, aby mu reflektor zářil do obličeje. Pak se ho jal prohledávat, zatímco druhý mu z blízkosti dvou metrů mířil pistolí na hlavu.
„Jméno, původ,“ vyrazil ze sebe voják strojově.
Cizinec na něj jen klidně pohlédl a mlčel.
Voják, který ho šacoval, ho tvrdě udeřil do břicha.
„Jméno, původ,“ opakoval druhý bez změny intonace.
Muž se na chvíli předklonil a vypadalo to, že padne na kolena, pak se však jen znovu napřímil.
„Nespolupracuj a vyhodíme tě přes hradby. Vzpírej se a zastřelím tě. Tvoje volba,“ zavrčel obrněnec, který ho udeřil.
Muž nereagoval.
Ve chvíli, kdy se nejbližší z ochránců znovu napřáhl, aby ho udeřil, událo se několik věcí najednou. Nad Kaplí vyšlehl blesk a vzápětí uděřil hrom. A cizinec se dal do pohybu – zachytil vojákovu ruku, obtočil se okolo něj a bleskově mu vyrazil pistoli z dlaně. Ozval se výstřel a obrněnec se svezl k zemi. Druhý voják zmáčkl spoušť pistole, byl však příliš pomalý. Mihl se okolo něj černý stín a on vzápětí padl k zemi se zlomeným vazem.
V tu chvíli byl již cizinec jen pár metrů od třetího vojáka, který v panice teprve zvedal pušku. Vykonal ještě dva kroky...a pak zarachotily výstřely.
Vybuchl blesk. Celá scéna jako by ztuhla. Dva mrtví vojáci v kaluži krve, bláto a déšť padající z nebe, vichr narážející na stěny Kaple. Dvě postavy stojící proti sobě, voják s pozdviženou puškou a cizinec pozorující tři rány zející v jeho břiše.
A pak...
„Proč...,“ zašeptal neznámý tiše a udělal krok, „...to prostě...,“ vyrazil další slovo a zrychlil, „...nemůže...,“ vyskočil vpřed, zachytil šokovaného vojáka a přitlačil mu k hlavě pistoli, „...skončit!“
Ohlušující rána. A pak už jen vytí bouře.