Tam kdesi v dáli,
v tom světě bez moci.
Tam za tím kopcem,
je svět panenský.

Tam na úpatí hory,
mezi lesy schovaná.
Žije ona,
ta dívka neznámá
a tolik vzdálená.

Nikým nepoznaná,
v náladách zmítaná.
Jindy milá
pak štěstí
a lásku rozdává.

Vsak náhle bodá mečem zloby
nikdo neví,
proč tolik bolesti.

Její boj je marná síla,
nikoho tím mečem,
už neubodá.

Ten hněv v ni stále roste,
v podzemí ji přiděluji
porci pekelného ohně.

Je tu stále jeden člověk,
jenž chtěl by ji poznat
i přes tohle.
Přec má ji rád, to nezapře.

Hle, marnost vědomí,
marnost rozumu a slov
nářku všeho.
Jen ty jdi pryč,
když srdce tu velí.
A láska vyzývá k boji.

Jen láska překoná tu zlobu,
ten hněv co podobá se okovu.

Pak bude v čirém bezpečí,
v tom láskyplném objeti,
svobodně žít, navždy ve štěstí.