Šero zhltlo městské čtvrti,
ukusuje z dláždění.
Mráz ubodal růže k smrti…
Ztvrdly jako kamení.

O kovovou, tenkou dírku
mince tupě zachrastí.
Zvonky štěstí?
Na náměstí
Lámu nazmar další sirku.
Zalepenou náplastí.

Dál čekají dveře z plechu
otevřené dokořán.
Vstupte, dámo,
postaráno
Máme o atomy dechu
co se víří do všech stran.

Kam se žene tahle kára?
Roztřesená poznávám.
Zakroucená vlhká čára
na sklo přes můj protest čmárá
s lehkostí tvůj monogram.

K smíchu jsou mi moje dlaně-
-prázdné, malé, bezmocné.
Samu by mě zajímalo
co mi torzo ega vzalo.
Proč nás musím odevzdaně
řadit mezi nemocné.

A zda mé tváře budou slané
až zaklepu u dveří.
Smutné oči, co mi poví?
Tvoje srdce papírový…
Že to zvládnu, mladý pane,
ani nikdo nevěří.

Hádám lidi podle tváří.
Kdy zas přijde pondělí?
S lží a svými sebeklamy,
sám ve městě z origami.
Na hračky jsme náhle staří…
teď prý oba dospělí.

Snad jsem dítko příliš smělé.
Vzals mi křídla, nevím čím.
Nenapíšu ani zprávu.
Schovám mapku do rukávu,
z říše s akvaduktem v čele
skleslá, hrdě odkráčím.