Blíží se noc a já přemýšlím nad dnešním dnem.
Co vlastně se v dnešním dni událo... co mi zůstalo v paměti a na co bych raději zapomenul...
Den byl jako každý jiný... náročný a čím více se blížil večer, tím horší byla soustředěnost, rostla naštvanost a nepříjemnost na okolí...
Neměl jsem už sílu na to, cokoliv dělat... jsem prostě utahaný, utahaný z toho všeho, co se poslední dobou děje... jak po mně neustále někdo něco chce, ale nedávají možnost odpočinku a ani za to nemám to, co bych měl mít.
Ale přeci jen na tom dnu bylo něco jiného.
Čím více o tom přemýšlím, tím více si uvědomuji, že zůstává mi tam stále to samé...
Jeden úsměv, který získá si zájem a nelze si toho nevšimnout. Jeden pohled, při kterém se dech tají a vše kolem jako by neexistovalo, jen ten úsměv a pohled... Jen Ty oči... Co je na nich?Jsou to přeci jen oči a úsměv ženy, jako každé jiné. Říkám si, co mě na nich tak láká, ale neznám odpověď. Je v nich něco, co neumím popsat.
Jeden dotek, který vrývá se do paměti... jeden polibek...
a ta tři slova....
Nějak to nemohu vymazat z paměti... nejde to... neumím to... nebo nechci.... nesmím na to myslet... musím se soustředit...
Snažím se psát pár řádků do deníku... ale myšlenky mě přemáhájí.... pořád se vrací... vidím Ty oči a úsměv všude...
Jak málo stačí k tomu, aby získala...
Silné jsou ženské zbraně, kterými disponuje každá žena. A umí-li s nimi zacházet... je to nebezpečné... přesto, že tohle vše jako chlapi víme... neodoláme pokušení...
Postupem času přemýšlíme o tom, zda to bylo správně nebo to hodíme za hlavu a už se k tomu nevracíme.
Hodit to za hlavu? Mohl bych, ale chci?
Únava mě pomalu přemáhá, ale v myšlenkách stále je.