Seděli jsme v hospodě. Popíjeli jsme čtvrté pivo, byla to myslimže dvanáctka. Jo, dvanáctka. Harry a já jsme se docela rozpovídali, zalezli jsme do jediného prázdného boxu v celém podniku. Jak šlo pivo za pivem, byli jsme čím dál upřímnější. Bavili jsme se o svých vztazích, o rodině, o vztazích, o penězích, o vztazích a potom ještě o vztazích. Bylo to pekelné kolo. Kopli jsme do sebe každý dva panáky. A pak se to rozjelo.
V hospodě bylo narváno a já se začal zpovídat.
„Nesnáším ženský. Ale nemůžu bez nich být. Je to začarovanej... ten...“
„Kruh?“
„Jo, kruh. Pamatuješ si na Jess, tu co mě poslala před dvěma měsíci k vodě?“
„Ta s kulatou prdelí?“
„Jo. Všechny moje bývalky mají pěknou kulatou prdel. Na tom si zakládám. No, tak ta mi včera napsala. Zezačátku to nebylo nic převratnýho. Prostě jak se mám. Věřil bys tomu? Jednu hodinu mě milovala, o hodinu pozdějc mi dala kopačky. A já ji začal nesnášet, teda chtěl jsem. Ale nešlo to. Tak jsem to aspoň předstíral. Dva měsíce jsem předstíral, že ji nesnáším a doma jsem potichu v koutě fňukal, že ji nemám. No a tak mi teda napsala, že jí chybím.“
„Jako že jí chybíš v posteli, nebo co?“
„Ne. Že jí chybím všeobecně. Že jí chyběj ty mý kecy, že prej lituje toho rozchodu, ale zároveň jsou dny, kdy by mě nechtěla. Nevěděl jsem, co jí na to mám říct. Nevěděl jsem, co mám dělat. A pak jsem se přistihl, že nad tím opravdu přemýšlím. Chápeš to? Až teď mi došlo, že ji zase chci, i když jsem ji z trucu nechtěl a snažil se na ni zapomenout. Nevím co mám dělat.“ Napil jsem se piva a pokynul vrchnímu, ať přinese další. Harry udělal to samé.
„Víš, kámo... Možná bys to měl nechat plavat, dokud to jde,“ začal.
„Rád bych. Ale... Tahle holka byla prostě jediná, která mě dokázala krotit. S ní jsem neměl potřebu ubližovat lidem.“
Takhle to pokračovalo pořád dál a dál. Já se zpovídal, Harry poslouchal. Snažil se mi čas od času dát nějakou radu, ale moc jsem jej nevnímal. Byly to opilecké kecy. Neměl jsem potřebu poslouchat rady od chlapa, kterej je už dost v lihu. Objednali jsme další piva a panáky. Pak Harry upoutal moji pozornost.
„Já dohnal bejvalku k sebevraždě,“ řekl. Znělo to jako kdyby prostě oznamoval, že zapomněl nakoupit.
„Cože?“ Nebyl jsem si jistej, jestli nade mnou už hladina alkoholu nezvítězila.
„Dohnal jsem bejvalku k sebevraždě,“ zopakoval stejně klidně jako předtím.
„Proboha... Jak?“
„No,“ začal, „byla takovej ten depresivní typ. Básničkářka. Docela se jí to dařilo, psala o tom, jak je pořád sama, i když měla mě. Štvalo mě to. Zbožňovala toho zpěváka z Aerosmith. Tyler nebo tak nějak se jmenoval. Už mě to fakt sralo. Pořád o něm mlela, od rána do večera. Pak si našla další zpívající idoly a rozplývala se nad nima. Poslal jsem ji do háje.“
„A kvůli tomu se zabila?“
„Ne. Začal jsem na ni bejt hnusnej. Smál jsem se jí, vždycky jsem našel způsob, jak ji zhanit. Bavilo mě to víc, než když jsem s ní byl a poslouchal ty její kecy, to je logický. Nakonec to nevydržela a oběsila se. Ale ještě předtím si podřezala žíly. Asi ji nebavilo čekat, až vycáká, tak si ještě dala mašli. Udusila se rychle, moc krve na zemi nebylo. No jo, vždycky byla poetička.“
Nezmohl jsem se na slovo. Tohle mě porazilo. Cítil jsem, že mám dost. Dopil jsem pivo a vyběhl z lokálu bez placení.