V očích se ti odráží,
střepy slzí rozbitých,
malé kousky svědomí,
do rukou už nechytíš.

S plným břichem rozumů,
nacpaný až k prasknutí,
po dlažebních kostkách ze zubů,
prohnilých jak zákony nám káží.

Dohonil tě tvůj čas,
vrásky jsou tvou pravdou,
stáří hodilo ti přes tvář plášť,
a hraje si s tebou na honěnou.

Jenomže ty ho nechytíš,
vyklouzne ti mezi tvými prsty,
jako letní stín,
když přijde čas,
hledá si svoji skrýš.