Člověče, pohlédni z okna ven,
však neuzříš nic výjimečného.
Tak jako vždy ti začíná den,
ty probouzíš se ze sna pochmurného.

Proč jako vždycky otvíráš oči,
proč zbavit nechceš se pocitů.
neříkáš nic, chceš zastavit čas,
neříkáš nic, jen hlava se točí.

Duše se svíjí při prvních krocích,
přes tabule ze skla vidíš svět,
za nimi slečny s pohybem v bocích,
pak vhodí tam kámen a ty vracíš se zpět.

Den co den vidíš to zas a znova,
vlastně už nevíš co je jen sen,
ještě pár dívek a tabulek ze skla,
pak konečně pustí tě zas na světlo ven.