Snad mi dáte za pravdu, že každý má víceméně nejradši jídlo "domova", prostě to, na který je zvyklý, ví, co od něj očekávat, a těší se na něj. Například já rituálně miluji kuchyni svého otce, který mi jako genetický dar věnoval své chuťové pohárky. Ne vždy se však k jeho obřadným žranicím dostanu, a tak jsem je musel oželit například, když jsem byl půl roku v Anglii.
Britské ostrovy jsou tím možná proslulé, možná se leccos povídá, ale kdo tam nebyl, nepochopí, o čem tu teď píšu. Zprvu jsem chtěl napsat úvahu, nakonec se však rozepíšu o svém nezapomenutelném dnu, asi po měsíci pobytu.
Pracoval jsem v hotelu noční směny a kolem deváté jsem snídal, v mém režimu vlastně obědval. Šéfkuchař, prací zdegenerovaný nacionalista, mi šlehl na talíř kus slaniny, vejce a pár fazolí, přestože již bylo oficiálně po snídani a zbytků bylo dost. Raději je prostě vyhodil. Tato nejlepší krmě dne (ač denně stejná), mě vskutku nezasytila a tak jsem se vydal do poměrně vzdáleného Lidlu, projít se.
V obchodě jsem se hbitě vyhýbal důchodcům a představoval si obyčejnou prostou svačinu o rohlíku a hermelínové pomazánce. Než jsem našel pečivo, byli i ti důchodci dávno doma a já smutně koukal na tristní výběr bílých zabalených "vzdušných" chlebů. Nakonec jsem vybral ten nejmíň ohavný a šel k lednicím, kde jsem dostal hroznou chuť na zavináče a nakonec je koupil.
Natěšený jsem vyběhl do podzimního počasí a otevřel sklenici. To, co následovalo, mi žaludek nikdy neodpustí. Na hladině plavalo cosi jako vajíčko v leču nebo mužské semeno ve vaně. V neprospěch obsahu sklenice mluvil i smrad shnilých ponožek, přesto jsem se utěšoval tím, že jsem už jedl i salát za pět korun nebo smažený sýr ze smíchovského nádraží, a zkusil jsem rozčeřit prsty kapalinu a vytáhnout kus stříbrné hmoty propíchnuté párátkem. Po několika pokusech jsem kus nabral a prostě ho strčil do pusy. Panika, která mě zachvátila při polknutí (které doteď nechápu) se nedá popsat. Pokoušel jsem se rychle rozbalit bochánky, abych alespoň zneutralizoval toho démona, co mi právě ptojížděl jícnem. Po úspěšném rozbalení a zakousnutí jsem však zaúpěl ještě víc a usoudil, že výrobek, zjevně tvořený 70% kypřícím práškem a zbytkem moukou a vodou, mi zkrátka nepomůže, ostatně jako sladká chuť výrobku obecně.
S pocitem prohry jsem zamířil do McDonald's, kde jsem nic neriskoval a šel na jistotu. Cestou jsem po slalomu mezi kravskými lejny (opravdu jsem byl na procházce) vyhodil nákup a nakonec se začal i těšit na ten bezduchý fastfood, viděl jsem, jak se mi lepí chemický sýr na zuby a jak mi v puse jen tak lupne okurka, která cheesburger vždy posune o level výš. Na záchodech jsem si ještě pořádně umyl ruce, ale smrad "zavináče" se mi přebýt nepovedlo.
Konečně jsem opět venku a rozbaluji pikoburger (vskutku mladší bratr našeho cheesburgeru), načež přichází obrovská podpásovka, velezrada, atentát na moje chuťové pohárky. V jednu chvíli jsem se nahlas dožadoval inzulinu a prskal bílé kousky něčeho, co připomínalo cibuli. Celý tento výrobek nikdy ani nesylšel o písmenech NaCl, každá jeho část byla odporně sladká (ano, i maso) a z kečupu by se snad dal pálit rum. Housky, zevnitř černé, mi nápadně připomínaly ty, co jsem koupil v Lidlu. Celkové znechucení bylo nepopsatelné a doma jsem musel vše zažehnat pro jistotu německým pivem. Ten den už jsem nejedl.
Po tomhle zážitku jsem pomalu ztratil iluze, že bych ten půlrok měl přežít, ale nakonec jsem nepodlehl předsudkům a zkusil ještě několik podniků v různých regionech, načež se ukázalo, že jsem měl zkrátka smůlu na lokalitu, kde jsem pobýval.
Závěrem tedy vyplývají dvě rady, které Vám můžou zachránit život:
1) Pojedete-li s partou na fesťák do Glastonbury, vyhněte se obloukem hotelu Wessex.
2) Noste s sebou plně nabitou slánku, čistě pro sebeobranu.