Tmy je pravda víc než včera,
víc než kterýkoliv jiný dny,
jsme každý sám,
já tu ty tam,
jsme sami,
víc než kterýkoliv jiný dny.
Vzpomínám ne matně,
ale zcela jasně na ten den,
už slunce pilo víno
a my přiopilí s ním
jsme byli jedno tělo,
srostlé v prapodivný tvar,
a ze stínu bys žádného z nás nepoznal.
Jen jeho,
jak stál opodál
a naposledy,
snad jenom chtěl nám něco říct,
ale mi nedali mu šanci,
měli jsme plno sami sebe.
A on tam stál,
stál hrdě
a zelený