kuňkající kaluže
bosí mroži
bez ovací

všichni chodí
v černém
šedém
tmavomodrém světě
bez emocí

občas se rosí pavučiny
za skříní
se starými věcmi

v tom harampádí
limonády
vybublaly
už někdy dávno

slzy
právě pro nic

jeden cíl
tehdy i nyní
slunce se otáčí zády
prší
kape do vlasů

plné chodníky lidí
vzduch plný kouře
ranní cigarety
pálí popsané listy papíru
uvnitř každého

šotek se směje životům
děti si pouští draky
v Sezimově Ústí
před spadanou
hnědou omítkou
místní školy