APPASSIONATA

Je noc. Okolí Hradce, všechno již šlo spát,
jen v zámku kdosi na piáno nepřestává hrát.
Jak černé vrány tu nota k notě sedá,
muž hraje dál, neb dílo mu, klidného spaní nedá.

Je podmračený, bujných vlasů,
však přes podivínskost svou,
skládá tu v záři svic krásu,
sonátu nesmrtelnou.

A sní, jak kníže nadšen bude,
jak skladba úspěch bude mít.
Jak, v brzku, hrát ji bude všude,
jak jeho všichni budou ctít.

A vskutku, kníže okouzlený,
dál pobízí ho aby hrál.
Však komu?
Tohle publikum génius tu nečekal.

„Hrát Francouzům? To nikdy pane!“
A než se kdo nadál,
on bleskově do rukou svých,
knížecí bustu vzal.

A ta, o zem rozbita,
teď rozruch způsobí.
Je lépe býti od něj dál,
když se rozzlobí.

A rudý zlostí, nad hlavu,
teď těžký stolec zvedne.
Kníže couvá ku prahu
a celý strachem bledne.

Však nehodí jím,
důstojníci knížete tu brání.
Skladatel již odtud prchá. Kam?
To nemá zdání.

Notopis vzácný, naštěstí,
u sebe ještě má.
Snad lesem si cestu proklestí
dříve, než bude tma.

V hájence, uprostřed lesa,
noclehu mu dopřáli.
Byl vděčný jim, však druhého dne
zas již spěchal do dáli.

A hradeckému knížeti
pak zprávu poslal z Vídně:
„ Vy urazil jste mne, pane,
však zdravím Vás teď vlídně.

Knížat budou tisíce,
jak hvězd, když nebe ztmavne.
Však pouze jméno Beethoven
zůstane navždy slavné!“