Bavorská růže


Slunce svítí, Possenhofen ve zlatě se koupá,
po dešti z okolních lesů bílá pára stoupá.
Tímto ránem, kol kolem, dusot kopyt zní,
blíží se sem krásný hřebec s mladou jezdkyní.
V paprscích se leskne, dlouhá její hříva,
šťastna v sedle vesele se usmívá Bavorská růže.

Však zanedlouho přijde ten,
kdo skončí její dívčí sen.
Jí láskou zmaten prsten dá,
pláče až srdce usedá Bavorská růže.

Ve zlaté kleci vězněná,
pod ostřížím zrakem,
svádí růže červená,
lítý souboj s drakem.
Děti jsou jí odebrány.
Ach jak pálí tyto rány!
Utopena ve své kráse,
před světem uzavírá se Bavorská růže.

Ďábel jí však spáti nedá,
zlá nemoc na plíce sedá.
Madeira je její spása,
dále vzkvétá čistá krása Bavorské růže.

Nad Hofburgem smrtka letí,
druhé již z jejích čtyř dětí,
odchází v neznámá místa.
Co ještě krutý osud chystá Bavorské růži?

Ženevské jezero stříbrem se třpytí,
slunce za mraky zlověstně svítí.
Již více nepohlédne v tvář svému muži,
srdce je prokláto Bavorské růži.
Smrt je však pro ni spíše spásou.
I dnes nás dokáže okouzlit krásou Bavorská růž