Vidím před sebou oblak, malý obláček, pohybující se v rytmu mých žeber, tancující na tichou melodii uvnitř mých myšlenek. A co ty hlasité údery? Tak neodbytné, jakoby nahlas šeptaly. Nerozumím jim, už nechci.
Křehké obláčky, jeden za druhým, snadno zaniknou, snadno splynou s ničím okolo. Tak snadno bych i já chtěla ulehnout do nadýchaných peřin uprostřed něčeho a nechat se pohltit. Slyšet to ticho, to krásné ticho,
které nezná řeči a usnout v jistotě plné vody až po okraj.
Hřejivé obláčky, kam se jen poděly? Zima si pronajala pokoje mých dutin, ona je vyhnala. Vyhnala i neodbytné údery, které tak špatné se zdály. Už mi nic nepoví, není čas, je pozdě, už ani hlas.