Za oknem topoly,
tma padá na stoly,
do sklenek prach.
Hudba se zalekne,
ani pes neštěkne.
Konec tvých snah.

Dívej se před sebe,
nahoru na nebe
šedé jak cín.
Sníh padá nanovo,
těžký jak olovo,
hořký jak blín.

Chytáš ho na jazyk,
vždycky tě zamrazí
samota dnů
v hospodě bez židlí,
kde nikdo nebydlí,
kde není snů.

Už nechceš nikdy snít,
už nechceš touhy mít,
nechceš dát víc.
Netoužíš lidi znát,
chceš už jen věčně spát.
Necítit nic.

Tak stojíš na hrázi,
kolem se prochází
smrtka a mráz.
Vždyť z hráze do vody
je blíž než do hospody.
Jímá tě třas.

U rybníka topoly,
tma padá na stoly,
do sklenek prach.
Sníh padá z cínu
s příchutí blínu.
Pomíjí strach.

Všechno se propadá.
Hospoda, zahrada,
cos z toho měl.
Nikdo tě nechytí,
nikdo nic necítí.
I tys zapomněl.