Ve vánku větra vepsané
pocity dávno pohřbené,

jenž necítíš chřípím ve vzduchu
jen pod víčky cítíš potuchu

mladí a krásy bez konce,
když hřebec lesklý na louce

o závod s větrem do dáli běží
a najednou svět ti u nohou leží

v tom rozkoši něžném pocitu,
co mrazí byť v jednom doteku

mořského tajemství v oblacích skrytém,
co končí i začíná s měsíčním svitem

...

v pohledu naděje bez zámku klíček,
skrze skla růžová spod dětských víček

světlo se rozlévá po bílé stěně
a tichounce říká, že snad přijde k změně

životního stylu, i když v kostech praská,
možná..

někdy.. někde..